Jan Špaček: natáčení s politikem musí být dokonalá inscenace

Na parkovišti u hypermarketu ve středočeských Úvalech stojí bílá dodávka. Kolem auta pobíhá trojice mladých mužů a snaží se co nejpečlivěji nalepit banner s podobiznou hlavní postavy její posádky a nápisem: „Vím, že máte problém. Svěřte se mi.“ A pod ním ještě menším písmem: „I lidé z regionu mají názory. A já s nimi souhlasím.“ 

Je polovina července, dva měsíce před krajskými a senátními volbami, a Středočeši – až na hrstku politiků – zatím nevědí, že mezi ně právě vyráží digitální „úkaz“. Zosobňuje ho Jan Špaček, pětadvacetiletý youtuber a současně i politolog toho času na magisterském studiu v Brně, který stojí za kanálem Fabulace Jana Špačka. V posledních čtyřech letech si vybudoval na české politické a internetové scéně specifické postavení.

Mezi youtubery sice nepatří mezi ty úplně nejsledovanější – se svými 50 tisíci odběrateli mu k metě TOP 50 chybí dobrých 380 tisíc odběratelů. Současně se mu ale povedla jedna zásadní věc: dnes je relevantním hráčem v české politice, respektive jedním z hybatelů způsobu, jak se o české politice informuje. Mezi nadšenci do politiky se od posledních sněmovních voleb, kdy se svou tvorbou začínal, stal neodmyslitelnou součástí předvolebních kampaní. Možná i proto k němu politici chodí přesto, že zvítězit v jeho rozhovorech je prakticky nemožné. Mnohem spíše jde o to prohrát s co největší dávkou cti. 

Sekundární pohled 

Když nás Jan Špaček ten samý den o chvíli dříve vítá na pražském náměstí Míru, upozorňuje, že natáčení, kterého se máme ten den zúčastnit, je oproti jeho předchozí tvorbě jiné. Spíše než konkrétní politické mítinky na náměstích nebo domluvený rozhovor s politikem tentokrát půjde o experiment s „road movie“ po českých krajích s ambiciózním cílem vytvořit atraktivní obsah o krajských volbách pro internetové publikum. „Rozhodli jsme se vyrazit po Česku s dodávkou, protože pokud člověk nežije v nějakém konkrétním kraji, nemá šanci témata kraje poznat ani vidět,“ vysvětluje a dodává, že nejzajímavější mu přišly právě střední Čechy. „Protože jsou zapomenuté, postrádají jasnou identitu a jsou čím dál více servisní oblastí Prahy.“ 

Účastníky rozhovorů většinou ovládne nepřehlédnutelná nervozita. A nejde jen o otázky samotné, součástí videí jsou i přidružené skeče, na které politik není dopředu upozorněn. Uveďme pár příkladů: bývalého spolupracovníka prezidenta (a fanouška sjednocené Evropy) Václava Havla Alexandra Vondru (Špaček se ho ptá, který kandidát koalice Spolu do eurovoleb je podle něj nejhorší) obklopí skupina mladých Havlových fanoušků a následně dnešnímu výraznému euroskeptikovi Vondrovi předčítají emotivní dopis plný díků, který zesnulému prezidentovi napsali.

Před lídryní Zelených Johannou Nejedlovou se roztáhne opona, za kterou je muž, který doma topí PET lahvemi – kandidátka dostává úkol ho přesvědčit, proč by měl volit Zelené. Na mítinku antisystémové scény se Špaček během pandemie covidu ptá, jestli jsou kromě povinného čipování také proti povinnému čípkování. Andreji Babišovi ukazuje mateřské znaménko na hýždích, které prý vypadá jako – Babiš. Jeho kolegyni Alenu Schillerovou v parku učí, jak správně objímat stromy a čerpat z nich energii. 

Špačkovy otázky, které někdy mohou působit zcela mimo čas a prostor v kombinaci s absurdními situacemi balancujícími na hraně trapnosti, mají vnitřní logiku. Špaček často říká, že skrze svou tvorbu chce politiky doopravdy poznat „takové, jací jsou“. Po cestě na jednu ze středočeských štací popisuje svůj záměr i ve vážnějším a konkrétnějším duchu. Základní premisou je předpoklad, že politika se v posledních letech čím dál víc personalizuje. „Politici se snaží ukazovat hlavně svoje charakteristiky, svůj osobní život. Nevýhoda pro diváka je, že to dělají na svém hřišti,“ vysvětluje. „Já do tohoto tradičními médii neoraného pole vstupuji a nabízím na tuto sféru sekundární pohled.“