Rekonstrukce: Jak vznikla „šmírovací“ vyhláška, která zatopila ministru Rakušanovi

Ministr vnitra Vít Rakušan si od začátku roku nemůže stěžovat na malou zátěž. Nejdřív si dal za úkol shodit osm kilogramů, aby se před volbami dostal opět do kondice. A když se mu to nedávno skutečně podařilo, znovu se pořádně zapotil. Musel totiž složitě vysvětlovat, proč jeho podřízení ve spolupráci s ministerstvem průmyslu a obchodu připravují normu, jež policii umožní vidět, na jaké webové stránky se lidé v hledáčku mužů zákona připojují. 

Kritici mluví o špehování nebezpečném pro všechny, ministr se brání, že o věci nebyl informován, a premiér věc obratem zatrhnul. Zatímco Rakušan dál hledá viníka něčeho, co prý vůbec nechtěl, další upozorňují, že právě na tvorbě ostře sledovaných pravidel je vidět, jak také mohou vznikat důležité věci s dopadem na naše soukromí. 

Pomoc, nebo potíž

Pokud policie potřebuje, může si od operátorů už teď vyžádat záznamy o elektronické komunikaci. Detektivové musí odůvodnit, proč tyto informace chtějí, a mohou se k tomu uchýlit ve třech definovaných situacích: při zahájeném trestním řízení (nemůže se jednat o přestupek), při pátrání po pohřešované osobě a při hrozbě teroristického útoku. Odůvodněný návrh předají státnímu zástupci, ten prověří, jestli jde o relevantní žádost, a postoupí ji soudci, který rozhodne, zda se policisté k datům dostanou. V případě ohrožení života mohou ale policisté přeskočit státního zástupce i soudce a dostat se k lokalizačním a provozním údajům neprodleně.  

Kromě policistů mají možnost vyžádat si od operátorů provozní a lokalizační údaje také Bezpečnostní informační služba, Vojenské zpravodajství a Česká národní banka, která rovněž musí mít souhlas soudu. Přesný počet žádostí, které operátoři ročně obdrží od všech oprávněných úřadů, nikdo neeviduje, údaje zveřejňuje pouze policie, a to jen za sebe. Díky tomu víme, že tímto způsobem dostala za celý rok 2023 přes 78 tisíc záznamů.  

Aktuálně musí operátoři plošně šest měsíců ukládat informace o tom, s kým jsme si telefonovali a psali, kdy a odkud jsme se připojovali k internetu. Nová sporná vyhláška byla původně koncipována tak, že pokud by prošla, rozšířil by se okruh získávaných informací také o údaje, na jakých internetových stránkách se uživatelé pohybovali. A to by oproti současnému stavu znamenalo také mnohonásobný nárůst objemu sbíraných dat. Operátoři by museli shromažďovat i údaje o konečné IP adrese a portu, ke kterému počítač nebo telefon přistupoval.   

Ministerstvo vnitra i ministerstvo průmyslu a obchodu v nové úpravě viděly možnost usnadnit práci policii. Ta dlouhodobě tvrdí, že vyšetřovatelé mají často problém prokázat podezřelým trestnou činnost, protože jim chybí konkrétní data. Přístup k informacím o navštívených webových stránkách by proto policistům otevřel nové vyšetřovací cesty. 

Část odborné komunity a veřejnosti se ovšem v tomto případě obává možnosti neodůvodněného zásahu do soukromí. Operátoři data o lidech uchovávají na příkaz státu. Kdyby o tom neexistoval zákon, plošná data o našem pohybu a komunikaci přes telefon, počítač a další zařízení by nebyla tak dlouho a na jednom místě skladována. Policie a další orgány mohou buď hledat konkrétního člověka, tedy data o konkrétním zařízení, nebo vyžadovat informace o určeném místě, na kterém se mohli pohybovat třeba podezřelí. V takových případech se policie kromě osob porušujících zákon dostává i k informacím o pohybu a kontaktech bezúhonných občanů, kteří se náhodou nacházeli v blízkosti stejného vysílače jako sledovaní lidé.  

Kritici také připomínají, že když mezi lety 2011–2013 zákon neplatil v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu, objasněnost kriminálních případů dokonce stoupla. Druhým problémem je, že Česko má zkušenost se zneužitím – v roce 2009 takto policista Marek Hudec ze severu Čech špicloval například předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského nebo lidi kolem Václava Klause. Hudec tehdy tvrdil, že informace potřebuje kvůli případu obchodu s bílým masem – soud totiž nemá možnost ověřit si, kdo telefonní čísla skutečně používá. V Polsku za minulé vlády a v Orbánově Maďarsku se tyto praktiky používaly ke sledování novinářů.  

Více vyšetřovacích možností

Nový soubor dat měl být sbírán a ukládán o všech uživatelích připojených k síti. Navrhovatelé argumentovali, že si je budou vyžadovat jen o těch, o které jim jde a kde to soud povolí, že tedy nehrozí plošné projíždění údajů o všech lidech. Někteří datoví experti upozorňují, že hromadným skladem dat se každopádně zvyšuje i riziko možného zneužití – někdo se může do skladovacího prostoru operátů zvenčí nabourat. A náročné je i samo skladování dat, protože záznamy o konkrétních stránkách, respektive o adresách, ke kterým se uživatel připojuje, jsou obsáhlé.  

Policie se o tom, jak by jí informace o navštívených serverech pomohly, vyjadřuje pouze obecně, takže je obtížné zvenčí popsat, v čem přesně by mechanismus „nových vyšetřovacích možností“ spočíval. Ministerstvo vnitra i policie mluví například o lepším odhalování obchodníků s dětskou pornografií, podvodech páchaných na internetu nebo obchodu se zbraněmi. V některých kauzách také může jít o čas, jako například při hrozbě teroristického útoku nebo pátrání po pohřešované osobě.  

Hlavně v těchto chvílích by policisté uvítali, kdyby měli k dispozici vícero indicií, podle nichž by bylo možné potřebné lidi dohledat. V případě pátrání po pohřešované osobě mohou policii na stopu navést informace o pohybu na internetu, při zásahu proti teroristům by díky této informaci bylo snazší pachatele identifikovat. Jedná se ale o teoretické případy. V praxi by se mohlo snadno ukázat, což přiznává i část expertů, že navzdory většímu vhledu do soukromí lidí to na schopnosti policie odhalovat zločince pozitivní vliv nemá.  

Podle odborníka na kybernetickou bezpečnost a bývalého příslušníka policie Jana Koloucha je jádrem celé debaty otázka, co nám přijde společensky jako větší narušení soukromí: jestli riziko možného zneužití dat lidí, kterých se dané vyšetřování netýká, nebo konkrétnější informace připravené k policejnímu použití, a tím pádem větší šance pro policii dělat svoji práci o něco lépe. 

Policie v oknu příležitosti

S návrhem umožnit policii vidět, na jaké stránky se uživatelé připojují, přišlo ministerstvo vnitra poprvé již v roce 2015. Změna neprošla, v mezirezortním připomínkovém řízení se proti – právě kvůli obavám o soukromí uživatelů internetu – postavil Úřad pro ochranu osobních údajů. V roce 2022 ministerstvo vnitra vrátilo věc do hry, když Evropská komise v členských státech mapovala, jaké poznatky by chtěly bezpečnostní složky o uživatelích internetu vědět.  

Tehdy česká policie uvedla, že by jí kvůli boji s hackery a podvodníky na internetu pomohl přehled o historii navštívených webových stránek. Úředníci pak věc nechali u ledu, ale loni se vrátila do hry. „Šlo to skrze policejní prezidium, ideově je to od Útvaru zvláštních činností, který dělá vyhledávání. Jejich argumentace byla, že se dlouhodobě potýkají s tím, že nejsou schopni dohledat pachatele trestné činnosti, a to i té nejzávažnější,“ říká Respektu ministr Rakušan.  

Vhodná chvíle pro téma, jež policie považuje z hlediska boje proti zločinu za nezbytné, přišla, když byl minulý rok schválen zákon o elektronické komunikaci. Ten se totiž mimo jiné věnoval úpravě nákladů pro operátory za zajišťování odposlechů a skladování lokalizačních dat o zákaznících. Stejně jako obvykle, i tentokrát jeho gestor, v tomto případě ministerstvo průmyslu a obchodu, vytvořil pracovní skupinu složenou z dalších aktérů, která měla za úkol připravit potřebné úpravy vyhlášek a prováděcích předpisů. 

Jeden z jejích členů – zřejmě z řad policie – měl přijít s tím, proč nezkusit vyhláškou rozšířit i dlouho poptávané policejní pravomoci ohledně prohlížení internetu. Rakušan uvádí, že podnět policie poslala příslušnému referentovi na ministerstvu vnitra, a ten ho následně jako „nápad k debatě“ postoupil jinému referentovi na ministerstvu průmyslu a obchodu, aniž by tušil, že tam to rovnou zapracují do návrhu. „U nás na vnitru se to přitom nedostalo ani na úroveň ředitele sekce, natožpak do kabinetu ministra nebo přímo ke mně. Tohle považuji za chybu. Detektuji ji a řeším ji zvýšeným hlasem,“ říká Rakušan.  

Ministr vystoupil proti návrhu vyhlášky v momentě, kdy na její přípravu počátkem března upozornil server iROZHLAS. V tu samou dobu se také objevila ve veřejné části elektronické knihovny eKLEP, kde ji můžou úředníci z různých rezortů připomínkovat. Předtím, než to novináři napsali, nebyla tato záležitost viditelná. Legislativci, s nimiž Respekt mluvil, uvádějí, že se u citlivých témat někdy postupuje tímto způsobem, aby veřejné emoce nebránily jejich přijetí dříve, než budou zcela vydiskutovaná. Právě k tomu u téhle vyhlášky obratem došlo. Začalo se okamžitě psát o špiclování, a ve vyhrocených emocích v předvolebním roce řekli premiér Petr Fiala i ministr Rakušan normě „ne“.   

Program versus realita

Pokud bychom se drželi verze, kterou nám nabízejí ministr vnitra Vít Rakušan a také ministr průmyslu a obchodu Lukáš Vlček, tedy že o obsahu návrhu vyhlášky nevědělo vedení rezortů, nabízí se otázka, jak je to vůbec možné. Podle zkušeností vedoucích pracovníků ministerstev by návrhy vyhlášek a zákonů, které odpovědné rezorty rozesílají ostatním orgánům do připomínkového řízení, měly být připraveny v podobě, za kterou si rezort stojí a s níž je vedení ministerstva přinejmenším obeznámeno. Je tu ale možný i lidský faktor, chyba úředníka, na kterou odkazuje Rakušan.  

Proti samotné vyhlášce se nepostavila jen opozice, strážci soukromí, ale i operátoři. Vadí jim, že oproti zákonu o elektronické komunikaci s nimi tuto změnu údajně nikdo nekonzultoval. Nový režim měl přitom platit už od 1. července letošního roku, v praxi by tak soukromý sektor měl na přípravu jen pár měsíců. Ministerstvo vnitra říká, že ještě nebylo co řešit, když nebyly jasné parametry vyhlášky, a znovu odkazuje na předčasné jednání svého úředníka.  

Právník z organizace Iuridicum Remedium Jan Vobořil, jenž se snaží omezit přístup státu do soukromí občanů, doplňuje, že koalice Pirátů a hnutí STAN měla v roce 2021 ve svém volebním programu doslovný závazek zcela zrušit povinnost operátorů ukládat tento typ informací o svých zákaznících. „Zrušíme plošný sběr dat z elektronických sítí, tím prosadíme závěry rozsudku Soudního dvora EU o nepřípustnosti paušálního sběru a uchování dat volajících a uživatelů internetu, takzvaná data retention,“ psalo se v programu.  

Místo toho Starosty ovládané rezorty ale navrhly prostřednictvím kritizované vyhlášky rozšíření povinností. Spolupracovníci ministra Rakušana to v obecné rovině vysvětlují tím, že širší vedení resortu v posledních několika letech změnilo částečně svůj pohled na možná bezpečnostní rizika. Pod vlivem ruské agrese, diverzních a teroristických akcí má za to, že policie musí mít k dispozici víc možností, jak být akceschopná. 

Vyhláška je nyní mrtvá. Ministr nicméně trvá na tom, že „policie to opravdu chtěla, a zase jim probůh rozumějme, mohlo by jim to pomoct odhalovat závažnou trestnou činnost“. „Nicméně,“ dodává Rakušan, „chápu, že ukládat operátorům novou povinnost shromažďovat obrovskou sadu dat a pouze čekat, zda soud umožní jejich využití, nebo ne, je něco, co přesahuje hranici přijatelnosti pro širokou veřejnost.“