Jak jsem nebyla blbá a přežila rakovinu

Nebyl to pro mě moc dobrý začátek roku. Trápila jsem se s diplomkou a vypadalo to, že kvůli ní nestihnu lednový termín státnic. Pracovala jsem ve zpravodajství ve třísměnném provozu a noční služby mé psychice nijak nepomáhaly. Pár měsíců jsem se neúspěšně snažila smířit s koncem jednoho vztahu, dramaticky se mi zhoršilo akné, které jsem nikdy v životě neměla, a hned 2. ledna mi přišlo nečekané oznámení od Karlovy Univerzity o poplatku za studium. Hrnula se na mě zkrátka jedna nepříjemnost za druhou a rutinní kontrolu na gynekologii, na kterou jsem byla objednaná, jsem tak chvíli zvažovala přesunout na jindy. Pár let si ale dávám pozor a na prohlídky chodím od roku 2015 svědomitě a pravidelně. Od doby, kdy zemřela Lucie Bittalová na rakovinu děložního čípku. Před svou smrtí ještě stihla udělat přelomovou kampaň Měsíc raka, vyzývající ženy, aby „nebyly blbé a chodily na prohlídky“. I přes hromadu věcí, které se mi v životě hroutily pod rukama, jsem naštěstí nebyla blbá a na kontrolu šla – a to mi zachránilo život.

 V ordinaci byla tentokrát nová, mladá gynekoložka, kterou jsem do té doby neviděla. „Vy trpíte na cysty?“ zeptala se mě během kontroly ultrazvukem a vytrhla mě z útrpných úvah o tom, jak zaplatím ne jeden, ale zřejmě hned dva semestry studia navíc, protože vedoucí mé diplomové práce pořád ještě nebyl spokojen. „Cože? Ne, nikdy jsem neměla žádný problém,“ řekla jsem zmateně. „No, tady ale máte nějakou cystu… možná je to i tumor,“ řekla. „Tady na pravém vaječníku – mně se to jeví jako hraniční tumor, musíte s tím na expertní ultrazvuk,“ říkala. „Ale já jsem nikdy neměla žádnou cystu, já jsem… já jsem...“ zmateně jsem se snažila slovy zahnat probouzející se šok. „To nemusí nic znamenat, ale pro jistotu,“ vysvětlovala lékařka a začala mi vypisovat žádanku na kontrolu v nemocnici u Apolináře.

Vůbec jsem nechápala, co se děje. Já mám snad rakovinu? Vždyť je mi teprve 25, chodím pravidelně k doktorovi, neberu žádné léky, jsem zdravá. „Ještě stihnete dole odběry krve, zajděte si tam s tímhle,“ řekla doktorka a podala mi růžový formulář pro laboratoř. Zaškrtla v něm několik políček, mimo jiné u možnosti CA 125. Automaticky jsem se oblékla, vypotácela se z ordinace a šla dolů do laboratoře. Po cestě ze schodů jsem si na Googlu zjistila, že CA 125 je marker karcinomu vaječníků.

V čekárně před laboratoří jsem začala plakat. Neměla jsem kapesník, takže jsem se rozhlížela po místnosti, jestli nenajdu umyvadlo s ubrousky. Přispěchala ale ke mně jiná pacientka s balíčkem papírových kapesníků. Byla zhruba ve věku mojí maminky, a když viděla, jak se třesu a jak nedokážu přestat plakat, beze slova mě objala. Po odběru krve jsem se trochu uklidnila, sestra mi pořád opakovala, že to bude dobré, že se nemusím bát. Po cestě domů jsem pak volala mamince, která mě uklidňovala úplně stejně – určitě o nic nejde, bude to dobré, nebude to rakovina, nikdy jsme v rodině neměli žádné takové případy, určitě je to jen cysta a ta se dá operovat…

Termín expertního ultrazvuku jsem dostala na 13. ledna 2020. Pamatuji si to dodnes naprosto přesně, protože jsem v ten samý den dostala taky výsledky z krve. Ty dopadly dobře – všechno bylo negativní. Byla to první velká úleva po deseti dnech prožitých v absolutní křeči, skoro jsem nejedla a nespala, jednou jsem se v tichosti nervově zhroutila v práci na záchodě poté, co mi nic netušící editor velmi podrobně vyčítal, co všechno jsem za jednu směnu stihla udělat špatně. S touhle novou informací jsem se cítila podobně, jako když člověk konečně odhodí nějakou velkou zátěž a najednou se cítí tak lehký, že by se mohl i rozletět.

A s touhle radostí jsem šla, v podstatě klidná, na expertní ultrazvuk. V čekárně jsem si připomněla příběh Lucie Bittalové, která prostředí pražské nemocnice v rozhovoru pro Respekt popisovala jako dost odosobněné místo, ve kterém se pacientky rozcházejí do přilehlých ordinací jako na běžícím pásu. Tak to tam skutečně vypadá, ale vidět to naživo byla pro mě spíš šokující zpráva o tom, kolik lidí trpí nějakým problémem, který tohle expertní vyšetření vyžaduje. Kdyby lékaři nebrali pacientky rychle jednu po druhé, mnoho z nich by se nedostalo na vyšetření včas.

Když jsem přišla na řadu, vyšetřily mě dvě doktorky: mladší lékařka přitom diktovala kolegyni, co vidí na obrazovce. „Je dobře, že vás sem poslali,“ řekla mně pak. Mám prý zcela určitě nádor, pravděpodobně takzvaný borderline tumor, který možná zatím není maligní, ale rozhodně se musí vyoperovat. Ještě mě ale objednala na další ultrazvuk s tím, že se pak hned s chirurgem domluvíme na termínu operace. Napadlo mě, že moje radost po testech asi byla trochu předčasná. Ve dveřích jsem se zeptala, jestli to tedy pořád může být rakovina, i když mi krevní testy dopadly dobře. Lékařka chvíli mlčela a pak řekla: „Ano, může. Ale dokud nebudete mít po operaci, tak se to nedá zjistit.“ A tak jsem se ocitla zpátky v úzkostných křečích. 

Jak si dělat legraci z tumoru

 Další kontrola mě čekala za 14 dní. Stres, který jsem zažívala v první půlce ledna 2020, způsobil, že jsem nedostala menstruaci. Což mě dále utvrzovalo v tom, že jsem opravdu vážně nemocná. Chodila jsem dál do práce, ale každý den mi bylo hůř a hůř. Pamatuju si, jak mi jednou kolega při předávání služby shrnoval události dne a zmínil se o „nějakém viru v Číně“, který se prý nějak podezřele šíří – ani jednoho z nás to v podstatě nezajímalo. Pandemie zatím ještě přešlapovala za dveřmi a já jsem každopádně měla úplně jiné starosti.

Začala jsem mít pocit, že mám nádory všude, a byla jsem přesvědčená, že si nahmatávám bulky v prsou. Jednou jsem už byla tak zoufalá, že jsem bez objednání přišla na gynekologii (tentokrát tam byla moje obvyklá lékařka) a prosila ji, aby mi prohmatala prsa. S pochopením mě přijala, prohlédla mě a pak mi věnovala spoustu času vysvětlováním, co znamená borderline tumor, jak takové nádory fungují a jaká je pravděpodobnost, že zrovna ten můj je zhoubný. „Je dost malá. Nebojte se.“ Pět slov, která jsem potřebovala slyšet, abych se při čekání na kontroly nehroutila hrůzou a děsem. Pět jednoduchých slov, za která jsem dodnes vděčná.

Expertní ultrazvuk číslo 2 přišel na konci ledna. Závěr – pravděpodobně borderline (hraniční – zatím nezhoubný) tumor. Musím na operaci. Tentokrát mi lékař do detailu vysvětlil, co se to v mém těle děje. Mluvil technicky, konstruktivně, což mě uklidnilo. V lékařské zprávě jsem se pak dočetla, že diagnóze rozumím. Poprvé jsem se s tím mohla skutečně ztotožnit. Dovzdělala jsem se mezitím na internetu a zjistila jsem, že ve vyrovnání se s těžkou situací mi pomáhá být informovaná. 

V nemocnici mi řekli, že operace nebude hned, prý s ní mám počítat až ke konci února, jsou tu přede mnou vážnější případy. Což byla další věc, která mě uklidnila. Kdyby mi šlo o život, tak mě přece pošlou hned. Po šíleném prvním měsíci roku 2020 jsem se tedy postupně vracela zpět do života – začala jsem se víc zajímat o okolní svět, začala jsem víc komunikovat s kamarády a dělala jsem si ze svého tumoru legraci. Na fotku nádoru z ultrazvuku jsem v programu Malování dokreslila oči a pusu a poslala ji kamarádům, aby viděli, co to ve mně žije. Postupně kolem mě i oni přestali chodit po špičkách, a když jsem pak na konci února nastoupila do nemocnice, doprovázela mě jejich hřejivá podpora. A pobyt na onkologii tak pro mě byl mnohem míň tragický, než by si někdo mohl myslet. 

V den mé operace Českem otřásla zpráva o prvním tuzemském případu nákazy koronavirem. Tehdy se ještě na veřejnosti plošně nenosily roušky a nikdo moc nevěděl, co od nemoci čekat. Mluvilo se o tom, že se omezí návštěvy u lékařů jen na urgentní případy. Došlo mi, že jsem měla velkou kliku, protože kdybych v lednu návštěvu gynekologie odložila (což by znamenalo minimálně měsíční, nebo i delší odklad), možná bych se už na kontrolu nedostala. Laparoskopická operace dopadla dobře, ještě večer mě pustili z jednotky intenzivní péče zpět na pokoj a hned druhý den jsem mohla jít domů. Dvouměsíční stres a nervozita ze mě konečně spadly.

Začala jsem se těšit na běžné radosti života, během rekonvalescence jsem si objednala šicí stroj a začala doma šít roušky. Za 14 dní už jsem mohla zpět do práce, všichni jsme očekávali, jak nám pandemie změní pracovní režim. Operaci a nádory jsem rychle pustila z hlavy. Stále jsem ale ještě neměla výsledky z biopsie. Neřešila jsem to, protože i po operaci mi lékař řekl, že je skoro jisté, že jde o nezhoubný nádor. Šance, že není, byla skoro nulová.

Nikdy nebudu mít děti

To, co jsem za dva měsíce nestihla odžít kvůli stresu, jsem se snažila nahradit během těch několika dnů po operaci. Ale svět kolem začal šílet, lidé chodili do obchodů v rukavicích a s plexisklovým štítem, nákup dezinfikovali a omývali ve vaně. Já jsem se chtěla družit s kamarády, ale společenská nálada tomu moc nenahrávala a hodně mých přátel raději zůstávalo doma. Postupně jsem se taky adaptovala na novou situaci a přijala ji.

V práci se mluvilo o speciálním režimu – do karantény šlo několik lidí, kteří měli v případě, že nákaza ovládne celou redakci, nastoupit do zakonzervované budovy v pražském Karlíně a v ní připravovat zpravodajské příspěvky. Byl březen a já měla pocit, že jsem už stihla od začátku roku zažít víc vážných krizí než za celý život dohromady. Ta nejtěžší ale ještě měla přijít. Jedno odpoledne jsem seděla v redakci. Měla jsem před sebou ještě několik hodin směny. Začalo mi trochu vrtat hlavou, proč mi ještě nevolali lékaři z nemocnice, ale říkala jsem si, že mi asi jen zapomněli oznámit, že je všechno v pořádku. Jen pár minut poté mi někdo zavolal. Byl to můj chirurg a neměl dobré zprávy.

„Mami? Sedni si, prosím,“ řekla jsem chvíli poté mámě do telefonu. Stála jsem na terase v práci a vlastně jsem ještě nebyla schopná přemýšlet nad tím, co mi před chvíli doktor sdělil. „Mám rakovinu. Musím znovu na operaci,“ vysvětlila jsem. Domluvily jsme se, že pojedu hned domů, k rodičům do Zruče nad Sázavou. Chvíli jsem protestovala – nechtěla jsem mamince a tátovi přivézt z Prahy covid. Byla jsem ještě v šoku. Pak jsem se ale sebrala, řekla editorce, co se stalo, a ta mi okamžitě dala volno.

Jako v mlze jsem nasedla do tramvaje a jela do bytu na Žižkově pro nějaké věci. Znovu a znovu jsem si přehrávala, co mi lékař řekl – ten nádor byl zhoubný. A navíc to nebyl „obyčejný“ karcinom, ale velmi zřídkavý a velmi nebezpečný sarkom. Je tak neobvyklý, že celosvětově jsou popsány jen jednotky podobných. „Přijdete o oba vaječníky a bohužel i o dělohu,“ řekl mi doktor. Nikdy nebudu mít děti.

Co následovalo několik dnů poté, mám v úplné mlze. Většinu času jsem apaticky ležela na gauči v domě rodičů, pár hodin denně brečela, pak si vzala dva neuroly na uklidnění a dlouho jsem spala. Oba rodiče se mi snažili zvednout náladu, ale nebylo to v jejich silách – navíc byli sami úplně zničení.

Druhá operace – tentokrát opravdu veliká – přišla za 14 dní. V ulicích Prahy skoro nebylo vidět živáčka. Do nemocnic nesměly návštěvy, lékaři nosili respirátory a přes ně ještě roušky. Na pokoji jsem byla s devatenáctiletou Terezou (její jméno jsem změnila). Měla už za sebou jednu operaci, při které jí vzali oba vaječníky – tu podstoupila pár měsíců před tím. Teď šla na druhou, protože měla nález na děloze. Na operaci jsme šly ve stejný den.

Doteď si dost přesně pamatuji, jak jsem seděla úplně nahá (ale s rouškou) na operačním stole a čekala na epidurál. Měla jsem hroznou chuť utéct, ale jen jsem dál seděla a tiše si brečela do roušky. Zdravotní bratr, který mi držel rovně ramena při zavádění anestezie do páteře, měl obličej přímo proti mému. Nedokázal se na mě ale koukat, jeho pohled bloudil po místnosti a zřejmě, stejně jako já, by nejraději někam odešel. Na oddělení nám s Terkou stále opakovali, že jsme hrozně mladé – tak mladé pacientky tam příliš často nemívají. Asi na ně nebyl zvyklý ani ten zdravotní bratr. Když bylo vše hotovo, položili mě, na nos a ústa mi přiložili inhalátor a do paže jsem dostala kapačku. Pak jsem už spala.

 Jako výhra v loterii, ale naopak

Vzbudila jsem se v noci na jednotce intenzivní péče. Tereza byla už vzhůru a tiše mluvila o něčem se sestrou. Mě strašně bolelo břicho a chtěla jsem si na něj sáhnout. Ruce jsem ale měla těžké. Něco jsem zamumlala a brzy u mě taky byla sestra. „Ještě pít chvíli nemůžete, bolí vás to? Dobře, hned vám dám něco na bolest.“ Pak jsem zase usnula. Když jsem se vzbudila znovu, byla stále ještě tma. V sesterně hrálo rádio. „Volala vaše maminka, ví, že jste v pořádku. Všechno je v pořádku,“ řekla mi sestra. V rádiu hrála písnička Žal se odkládá a já jsem si říkala, že odteď už by mohlo být dobře – abych jednou někomu mohla říct: věděla jsem, že už bude dobře, když jsem slyšela hrát v rádiu Žal se odkládá.

A je to tak. Můj život po téhle operaci rozhodně nebyl jednoduchý. Čekalo mě ještě spousta vyšetření – a dodnes chodím každých šest měsíců na expertní ultrazvuk, což sama o sobě není zrovna nejpříjemnější prohlídka. Byla jsem na CT, na PET CT, na gastroenterologických vyšetřeních, pravidelně chodím na ultrazvuk prsou. Po zdravotní stránce je u mě už dnes ale víceméně všechno dobré – a já doufám, že to tak zůstane. A co se týče psychického zdraví – i tam jsem měla obrovskou, nedocenitelnou pomoc. Čtyři roky jsem chodila na terapii, která mi zásadně pomohla se smířit s následky mé nemoci, ale i s jinými problémy, křivdami a pochybnostmi, které jsem v sobě nosila.

Moji kamarádi se k mé veliké radosti postupně vrátili ke vtipkování – chlácholili mě slovy jako „ten tvůj nádor, to je vlastně jako vyhrát v loterii, ale obráceně, že?“. Tereza, která mi byla v nemocnici velkou oporou, tehdy sice o dělohu nepřišla. Pár měsíců po naší operaci se ale u ní objevily nádory znovu a tentokrát už musela hysterektomii podstoupit. Během jednoho roku byla na třech velikých operacích břicha – přesto si zvládla udržet pozitivní přístup. Už v nemocnici mi došlo, jak silná osobnost to je – na jejím místě bych byla určitě úplně psychicky zlomená.

Byla to přitom ona, kdo mě po operaci přinutil převléct se do své vlastní košile, protože ve vlastním oblečení je přece člověku lépe. A byla to ona, kdo mě pravidelně nutil jít si sednout do zahrady s kafíčkem, protože slunce lidem přece dělá lépe. A byla to právě ona, kdo záhadně do nemocnice propašoval jednu plechovku piva, kterou jsme spolu tajně vypily poslední odpoledne na oddělení (za toto hrubé porušení pravidel se samozřejmě stydím). Nešlo ani tak o to pivo, jako spíš o pocit nějakého normálního života – na 15 minut jsme byly normální mladé holky, co si úplně normálně sedly na zahrádce a povídaly si u piva. Nějakou dobu už ale nejsme v kontaktu. Asi proto, že chceme obě nechat tuhle část života tak nějak za sebou. Ze sociálních sítí ale vím, že od té doby už na operaci jít nemusela.

Napsat tenhle článek pro mě bylo v něčem neuvěřitelně těžké – překvapivě náročné bylo znovu si připomínat ten stres a strach, který jsem zažívala. Uplynulo už ale správné množství času, abych o své nemoci mohla psát. Čas od času si uvědomím, že bych tu nebyla, nebýt Lucie Bittalové a její kampaně. A vím, že nejsem sama, kdo díky Měsíci raka svědomitě chodí na prohlídky. Kolik životů asi tahle drobná dívka svým varováním zachránila? Myslím, že hodně. A že ještě mnoho lidí díky ní přežije. Lucie pro mě navždy bude jednou z nejzásadnějších osob v životě – a to přesto, že jsme se nikdy nepotkaly. A já? Já teď můžu pokračovat v tom, co ona začala – přesvědčovat lidi kolem sebe, aby nebyli blbí a chodili na prohlídky. Stojí to za to.