I s hromadnými hroby na předměstí Kyjev po měsíci ožívá

Kyjev je v této době městem paradoxů, jejichž hloubka se asi jinde nevidí. Severozápadní  předměstí Buča bylo ještě v pondělí poseté mrtvolami, uvnitř Kyjeva je přitom k vidění i výrazně  jiná nálada. Na dohled od mohutného toku Dněpru ve čtvrti Podil jsou ulice stejně jako v celém městě skoro prázdné, ale jak nebezpečí ruského útoku na Kyjev opadlo, vrací se známky normálního života.

Třeba skupina učitelek z místní školy využila po prosněženém chladném víkendu slunečného počasí a sešla na jednom z náměstí u kiosku s kávou, který otevřel poprvé po měsíční pauze. Z reproduktorů vyhrává hudba. Jedna z žen říká, že jejich škola taky funguje, i když zatím pouze distančně. “Jak jsme se to naučili za covidu, tak teď se nám to hodí,” dodává.

Dětí je ale ve městě málo a jiné to není ani v Podilu. Z dvaceti šesti žáků, které měla ve třídě před válkou, zůstalo doma v Kyjevě jen pět. Sedm odjelo s rodiči v obavách před válkou na západ Ukrajiny, zbytek je v cizině a jedna dívka se ztratila.

Po kávě si čtveřice učitelek dohodla - jak říkají - exkurzi do Chrámu svatého Michala, jedné z dominant Kyjeva stojící na kopci nad řekou. Od kiosku je na něj dobře vidět, učitelky koukají vzhůru na kopec a lákají mě, abych se přidal. Odmítnutí jim ale rozhodně náladu nebere. “Až vyhrajeme, tak přijďte znova, víc si to užijete,” dodává jedna už za příchodu rusky mluvícího klášterního průvodce.

Na hlavní ulici, která přes Podil vede, je velká většina obchodů stále ještě zavřených, ale první den už otevřela jedna z poboček ukrajinské banky. Uvnitř ovšem ještě nikdo ze klientů není, pětice zaměstnanců jen sedí připravena na svých místech a vyhlíží příchozí. Bankovní služby ostatně fungují i tak. V nedalekých potravinách se dá platit kartou a na několik bankomatů v okolí je i za války spolehnutí.

To se úplně nedá říct o zdejší stanici metra. Vchod je obložený pytli s pískem jako všude jinde v Kyjevě a přístup je zavřený. Kdo chce cestovat, musí kilometr pěšky na další zastávku a doufat, že se strefí do zhruba devadesátiminutového intervalu, s nímž teď metro na modré lince jezdí. Jedna z kolejí je totiž obsazena stojícími vlaky, v nichž přespávají lidé v obavě před nočními nálety a raketami. Po druhé koleji jezdí zdarma jedna souprava kyvadlově tam a zpět.

Metro je pro přepravu čtyřmilionovým Kyjevem naprosto klíčové, ale teď jsou jeho hlavním problémem zavřené velké přestupní stanice v centru - pokud chce cestující přestoupit na jinou linku, musí popojet taxíkem nebo jít pěšky.

Ale i tak Kyjev nápadně ožívá. Restaurace jsou sice stále ještě zavřené, po celém městě ovšem  fungují okénka nebo kiosky s rychlým jídlem. Obchody s potravinami zavírají zhruba v šest a od osmi platí zákaz vycházení, ale už jsou slušně zásobeny a koupit se dají všechny podstatné věci. V malé samoobsluze kousek od mého hotelu se jedna ze zákaznic ptala prodavačky na banány. Pokladní rozhodila rukama, jako by se jí taková otázka v čase s ruskými tanky za humny dotkla, a odpověděla: “Máme pomeranče a jablka, to je málo? Banány zatím ne.”

Ale i ty prý možná brzy budou spolu s návratem života. Z Lvova do Kyjeva už nejezdí jen noční evakuační vlaky, o nichž psal Respekt v půlce března. Ve dne v noci fungují běžné lůžkové rychlíky, z nichž v Kyjevě vystupují lidi s kufry nebo domácími zvířaty s tím, že to jedou domů zkusit.

Velkou reportáž z ukrajinského hlavního města najdete v příštím tištěném Respektu