Hroby obrácené naruby a višňový sad. Dva obrazy z válečné Ukrajiny

Černihivské ulice jsou plné. Slunce sice nesvítí, ale není zima a ve vzduchu je cítit jaro. A kromě něj taky spálený plast a dřevo. Davy na chodnících se ovšem nešly projít v příjemném počasí ani si do ruky koupit čaj nebo sladkost. Jsou to lidé, kteří po mnoha dnech mohou konečně vyjít ven, ze svých domů, sklepů a krytů. Fronty stojí před obchody, které fungují jako obchody. Také před obchody, které fungují jako výdejny humanitární pomoci. Vlastně před vším, co právě funguje jako výdejna humanitární pomoci, a ve velkých houfech i před lékárnami.

Třísettisícové město Černihiv leží pár kilometrů od běloruských hranic, na sever od Kyjeva. Hned od počátku války bylo obléhané a dobývané ruskou armádou. Trvalo to čtyřicet dní, Rusové odešli až 4. dubna. Jako nikde tady na severu země nakonec neuspěli, ale město si prošlo humanitární katastrofou. Mnohé domy v centru jsou pobořené, některé na padrť. Stromy jsou rozstřílené, sever města je zničený zcela. V okolních lesích jsou masové hroby. V některých jsou oběti ruských čistek, v jiných oběti ostřelování, které jejich blízcí nemohli kvůli granátům pohřbít. Jde o stovky mrtvých, jak prohlásila poslankyně Lesia Vasylenko.

Proč nemohli být řádně pohřbeni, je vidět na zdejším hřbitově. Je tak ohromný, že do jeho areálu běžně v časech míru zajížděl autobus. Jel několik set metrů, aby nemuseli lidé chodit k hrobům už od vchodu. A hlavně je na severu města, kde byli Rusové. Některé hroby jsou nyní “obrácené” naruby, jak na ně dopadl dělostřelecký granát. Z některých odpadly náhrobní desky, leží popraskané na zemi, na nich vyleštěné fotky mrtvých rozpadlé na kousky. Obě zdejší kaple jsou v troskách. Poslední hroby jsou z poloviny února, krátce před začátkem války. Brzy sem přibudou až tisíce mrtvých. Teď už hřbitov nikdo neostřeluje.

I v Černihivu lidé odklízejí trosky, ale jde to ztěžka a složitě. Do města se ani nedá dobře dostat, hlavní silnice z Kyjeva je neprůjezdná, vedlejší je plná děr a na dvou místech je stržený nebo polorozbitý most, v jednom případě nahrazený pontonovým provizoriem. Na obě strany od něj se tvoří několikahodinové kolony aut - vojáci řidiče při jeho přejíždění navigují a ty, kteří jednou pomaleji, popohánějí. Ponton unese i armádní vozy nebo kamiony. Cesta do Černihivu je posetá rezavými a roztrhanými pozůstatky bojů, tanky, úlomky střel. Hlavní město je v běžných časech vzdálené dvě hodiny, dnes to sem trvá víc než dvojnásobek.

Na tržišti v centru, kam dopadaly granáty a rakety, teď vydávají dobrovolníci pomoc, stejně jako na mnoha dalších místech. Jídlo, vodu, léky, mléko, hygienické potřeby. Nakonec se dostane na každého, tlačenice nejsou nijak velké, z tržnice proudí lidé s igelitkami plnými potřebných věcí. V jiných ukrajinských městech, kde se už nebojuje, je na ulicích slyšet smích a vidět úsměvy. V Černihivu ještě ne. “Aspoň že to počasí už ujde,” povzdychne si stará žena směrem k sousedce, když z dodávky s humanitární pomocí dostává brambory a trochu masa.

Černihiv má to nejhorší za sebou, ale kdyby se Rusům podařila ofenziva na Donbase, který chtějí získat, mohli by se vrátit. Vítězství by je posílilo a dodalo jim energii na zteč tam, kde dříve neuspěli. Jedno z míst, kde to zatím nezkusili ani jednou, je Poltava.

Úhledné město ležící mírně na severovýchod od středu Ukrajiny, kam doposud dopadlo jen minimum raket, je na počet obyvatel o trochu větší než Černihiv. “Doteď to tu bylo dobré, těžko říct, co bude dál,” říká místní prodavačka tradičních ukrajinských košil s vyšívanými vzory. Dobré znamení, že Poltava žije na rozdíl od Černihivu víceméně běžným životem.

Restaurace, kavárny a bary jsou otevřené, lidé sedí vevnitř nebo venku na zahrádkách. Rodiče chodí s kočárky po parcích, baví se tu teenageři. Obchody jsou otevřené, lze si tu koupit suvenýry, jako jsou keramické hrnky nebo právě zmíněné vyšívanky. Zákaz vycházení v Poltavě je od devíti večer do sedmi ráno, ale když hotelové restaurace zatemní okna, můžou hosté nad borščem nebo vodkou sedět skoro do půlnoci.

Klid a tradiční rytmus panuje na první pohled i v poltavské lavře, pravoslavném bílo-zeleném kostele se zlatou střechou na kopci nad městem. Věřící se tu v pátek po ránu modlí, fotit se však v areálu nesmí, na což hned při vstupu upozorní hlídač. Je to pravidlo platící na celé Ukrajině - agresorům mimo jiné ztěžuje zaměření strategických objektů pro potenciální útok. V jedné části kostelního areálu je totiž kryt, kdyby i na Poltavu začaly ve velkém dopadat bomby. Zatím se jí osud Černihivu vyhnul. A pokud to tak zůstane, návštěvníci poltavského kláštera budou brzy procházet sadem rozkvetlých jabloní a višní, z nichž se vyrábí oblíbený ukrajinský sladký nápoj.