No, budeme se hádat. Co znamenal Karel Vachek pro český dokument

O dokumentaristovi Karlu Vachkovi se obecně nejvíc vědělo, že točí filmy dlouhé, předlouhé, několikahodinové. Jeho slovy navíc pořád o tom samém. Jeho poslední, v loni uvedený esejistický opus nazvaný Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie měl šest hodin. Vydržet u něj bez přestávky se počítalo za důkaz vrcholného cinefilství, přemýšlivosti i specifického světonázoru – za ekvivalent jakéhosi tajného potřesení rukou těch, kteří takzvaně vědí a dokáží se s Karlem Vachkem „vnitřně smát“.

Právě vnitřní smích byl jeho filmový princip i vynález, mantra i atraktivní trademark. Součást podtitulu jeho knihy Teorie hmoty. Filmy Karla Vachka, dlouholetého pedagoga pražské FAMU, který zemřel v pondělí 21. prosince ve věku 80 let, ale byly podstatně víc než dlouhé.

Ty první ze šedesátých let – Moravská Hellas a Spřízněni volbou - byly ještě krátké,  přesto budily nevoli, nadšení a vzrušení. Metodou, přístupem i tématem. Podobně jako jeho epické „filmové romány“ po revoluci. Moravská Hellas, jeho absolventský film na FAMU z roku 1963, se na první pohled tvářil jako pojednání o moravském folkloru, socialisticky hýčkané a fetišizované lidové tvorbě.

Vachek ho ale pojal jako svéráznou až bizarní reportáž z festivalu ve Strážnici. Do úloh reportérů obsadil Jana a Karla Saudkovy, kteří zpovídali místní folkloristy a odhalovali smrtelné křeče žité tradice, z níž se vytratila autenticita. Rozhovory se pak střídají s inscenovanými scénami a záběry skrytou kamerou. Podvratný snímek rozzlobil komunistickou vrchnost, která tehdy bedlivě sledovala československý film coby „nejdůležitější ze všech umění“ - a podobně jako řadu jiných titulů ho zakázal prezident Antonín Novotný.

https://www.youtube.com/watch?v=qAKZXFiyvAs

Skryté kamery se Vachek nepustil ani ve svém nejslavnějším dokumentu Spřízněni volbou, kde sleduje také folklor – tentokrát politický. Bylo to svého druhu dobrodružství, které mohlo vzniknout jen v uvolněných šedesátých letech a které díky tématu i aktuálnosti ocenil i Západ. Vybaven 16mm kamerou v něm Vachek bezprecedentně zachytil politické chvění pražského jara zhuštěné do čtrnácti dnů mezi abdikací zmíněného prezidenta Novotného a volbou jeho nástupce Ludvíka Svobody.

Pronikl do politického zákulisí mezi přední reformní československé politiky Alexandra Dubčeka, Josefa Smrkovského, Otu Šika nebo Oldřicha Černíka - a sledoval, jak se před ním odvíjí drama dějin často v podobě soukromých, neoficiálních rozhovorů uvnitř oficiálních událostí. Natočených šest hodin materiálu sestříhal do osmdesáti pěti minut bez komentářů nebo „lyrické kamufláže nepřítomných faktů“. Snímek komunisté po srpnové invazi 1968 opět promptně zakázali a k vidění byl znovu až v roce 1990. Organizátoři festivalu v Karlových Varech si dokonce vypůjčili jeho název pro pojmenování celé sekce, postižení určité nálady a snahy rehabilitovat zakázané a proskribované předrevoluční tvůrce.

Po normalizačních zákazech Vachek emigroval do USA, ale do socialistického Československa se vrátil. Nikoliv však k tvorbě, té se mohl věnovat až po změně režimu. Tehdy získal na festivalu v Berlíně ocenění Berlinale Kamera a dva roky po pádu režimu natočil více než tříhodinový Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství coby první kapitolu „filmového románu“ o raném kapitalismu a porevoluční transformaci v Československu/Česku. Následovaly Co dělat (Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu), Bohemia docta aneb Labyrint světa a lusthauz srdce (Božská́ komedie) a Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor aneb Klíč k chaloupce strýčka Toma.

Dohromady vytvářely pozoruhodný, rozsáhle panoramatický, myšlenkově a koncepčně rozmáchlý, ale zároveň dostatečně zobecňující dokument-kroniku-odraz porevoluční doby a společnosti. „Filmy Karla Vachka budou pro pochopení polistopadové doby důležitější než spousta knih nebo novin z té doby,“ napsal po jeho smrti na svém Facebooku spisovatel Pavel Kosatík.

Možná největší stopu ale Karel Vachek zanechal jako pedagog. Od roku 1994 učil na katedře dokumentu FAMU, kterou dlouhou dobu také vedl. Pro generace studentů představoval unikátní, inspirativní a rebelský hlas, který často sice nepronikl mimo zdi FAMU k široké veřejnosti, ale uvnitř školy nabýval až jakéhosi kultu a společenství – a byl tak slyšet ve filmech jeho nejoddanějších žáků, jakými byli Filip Remunda nebo Vít Klusák.

Jeho pojetí dokumentu šlo proti zavedenému televiznímu formátu s mluvícími hlavami a audiovizuálními obezličkami, který v devadesátých letech převažoval. Jeho východisko bylo z podstaty surrealistické tím, že spojoval zdánlivě protichůdné, nespojitelné, odstředivé. I kvůli nestandardní metodě (podtržené délkou) a neochotě své snímky propagovat nicméně zůstávají jeho filmy uzavřené do oázy dokumentaristických fajnšmekrů a široké veřejnosti spíše neznámé.

Vachkovu tvůrčí metodu ani nejde snadno onálepkovat, vměstnat do žánrové kategorie, zpřehlednit. Natož napodobit. Jeho vliv tak spočíval hlavně v otevírání jiného typu přemýšlení, promýšlení světa, volání po nulovém kompromisu. Tvorba měla „hlavně něco způsobit“, jak řekl před lety v rozhovoru pro Respekt. A měl v ní zároveň být smích. Neexistovalo nic automatické, samozřejmé, na všechno bylo třeba se znovu a nečekaně ptát. Často mohl štvát a štval svou upovídaností, dogmatičností, jistou sebestředností nebo iritovat nevybíravou konfrontací, nepříjemnou přímočarostí.

Faktem ale zůstává – že v dobrém a v případě kritiků ve zlém – ovlivnil svým přemýšlením o tom, co vlastně může a má být dokument, českou porevoluční tvorbu víc než kdokoliv jiný. Jak ostatně dokládají následující vzpomínky a postřehy lidí, jimž prošel jako pedagog či kolega životem, nebo kteří jeho tvorbu i existenci zblízka sledovali a které jsme oslovili, aby svoji zkušenost popsali.

Filip Remunda, dokumentarista: Během přijímaček na FAMU se mě Karel Vachek ptal, jestli věřím v Boha. Ještě než jsem stačil odpovědět, zastavil ho vždy na literu zákona dohlížející Martin Vadas. Nepřípustná otázka, zvolal. Všichni jsme se zasmáli. A tak to bylo s Vachkem pořád. Kladl otázky, které jiní nekladli. Jeho Otevřený seminář na FAMU se stal legendou. Zval na něj nejrůznější osobnosti a překvapoval je tím, že po nich nechtěl klasickou vysokoškolskou přednášku, neb aspoň polovinu času zabíraly jeho otázky. „Ro, ro, ro rozumíte, mě zajímá, co je to vlastně to ART?“ Ve svých hostech hledal podstatu tvorby a nekončil, dokud se něco nestalo, dokud se něco podstatného neřeklo. Chtěl slyšet především to, na co host doposud nikdy nepomyslel. Živou vzpomínku mám na Alenu Nádvorníkovou, která tehdy vydala sbírku Kompoty noci, krystaly dne. Přišla kontemplovat o poesii a surrealismu. A Vachek na ni vypálil Karla Gotta. Že prý jeho hlas se dotýká božské podstaty. Na začátku si myslela, že si dělá legraci. Pak se rozčílila. Nabrala barvu a pustila se do hádky, označila ho za bezcharakterního kýčaře. „Ro, ro, ro, rozumíte, to je všechno pravda, ty texty nestojí za nic, ale vnímejte jen hlas,“ kontroval Vachek. Tohle uvažování bylo pro mnohé cizí. Já pod vlivem té nádherné hádky plné vášně i lásky začal připravovat film o hlasu Karla Gotta. Už pár let po světě sbírám příběhy lidí, které inspiroval napříč rozdílnostmi kulturními i geografickými, neboli od Havany po Vladivostok.

Oslavu osmdesátých narozenin jsme Karlu Vachkovi domluvili na lodi Nepomuk kotvící pod jeho milovaným Karlovým mostem, který, jak známo, „drží svět pohromadě“. Odmítl to s tím, že bude raději doma přijímat návštěvy a pouštět jim desky, a taky s tím, že místo opulentního večírku pod mostem by chtěl pouštět na lidi „Komunismus a síť, aneb konec zastupitelské demokracie“ – jeho nový film. Tak jsme mu za Institut dokumentárního filmu slíbili, že snímek vezmeme do operních domů, divadel a galerii po celé zemi a uspořádáme debaty s diváky. Měl radost a my s ním. Mezitím přišla druhá vlna pandemie a pan Vachek předevčírem odešel. Jeho filmy žijí dál. Jsou světlé jako o sám. Má smysl s nimi být. Ovlivnily jazyk i myšlení mnoha z nás. Teď je na nás, aby se o nich dozvěděli i další. Bylo by fajn, kdyby letos Akademie konečně udělila Vachkovi Českého lva, neboť to byl právě on, kdo zcela novátorsky natočenou, odvážnou a neskonale vtipnou Moravskou Helas nakopl další, a odpálil tak ve světě hýčkanou novou vlnu. A byl to on, kdo na plátno přenesl i posledních revolučních třicet let jazykem surrealistického básníka: „Hašek není člověk, Hašek je Bůh a Jirous je reinkarnací Haška.“ Byl skvělým učitelem. Český sen by nám s Vítem (Klusákem) na FAMU bez něj patrně neprošel. „Kdyby nebylo tvorby, znali bychom budoucnost.“

Jindřich Andrš, student katedry dokumentu FAMU, autor letošního vítězného českého dokumentu Nová šichta na festivalu v Jihlavě: Když jsem začal studovat FAMU, tak jsem se hned na jednom z prvních setkání s profesorem Karlem Vachkem dozvěděl, že „Fellini natočil samý blbý filmy a Forman měl jediný štěstí, že našel Pucholta, a tak ty jeho filmy úplně blbý nejsou“. Pochopitelně jsem byl v šoku. Řekl to s takovým sebevědomím, že jsme já i všichni spolužáci v místnosti mlčeli a nedovolili si mu odporovat. Stejně nekompromisní postoje zastával veřejně nejen vůči filmům, ale i hudbě, politikům, ideovým proudům, institucím, ve vlastní tvorbě či třeba vůči studentským pracem. Často říkal věci, které se jako by říkat nesluší, narušoval konvence. Mnoho lidí jej za to milovalo a mnoho jiných zcela upřímně nenávidělo. Když jsem pak v posledních letech z FAMU částečně vystoupil a jednou nohou vkročil do filmového průmyslu a různých institucí, míra odporu vůči němu mě až překvapila.

Několikrát jsem se setkal s dotazem, zda jsem také členem té „vachkovské sekty“. Pokud existuje, tak nejsem. Vachek mě za ty roky naučil, že nekritický obdiv není dobrý vůči komukoliv. „No. Budeme se hádat!“ slyšel jsem od něj často. Stejně jako: „Neberte se tak vážně.“ Za ty roky jsem pochopil, že ani on ty věci, co říká, nebere vážně. Jen se ohromně rád vnitřně směje a provokuje nás k rozpohybování našich myšlenek, což může být někdy bolestivé. Svými postoji nám umožňoval s ním nesouhlasit a v argumentačním střetu se pak někam posunout. Před lety jsem na jeden z jeho výroků odvětil, že to co říká, je přece totální nesmysl. To bylo poprvé, kdy mě pochválil, že jsem se nějak projevil. S Vachkem jsem se naposledy setkal před dvěma týdny na semináři v jeho bytě. Seděl tam jako obvykle v křesílku s dýmkou obklopený tolika knihami, že zbývalo jen několik míst pro židle s jeho studenty. Jako obvykle mi sdělil, že můj nápad na film je úplně špatný a že musím změnit téma. Jako obvykle ho neposlechnu, ale zároveň budu urputně přemýšlet, jestli nemá pravdu.

Andrea Slováková, děkanka FAMU: Karel Vachek vytvořil dílo, které fascinuje už několik generací a další bude ještě dlouho provokovat, zneklidňovat a vyzývat k promýšlení minulých i současných společenských pohybů. Jeho rozlehlé filmové romány natáčené od začátku 90. let navázaly na jeho ikonické filmy z 60. let, avšak autorský styl Vachka filozofa a básníka posunuly ke zcela originálním kinematografickým tvarům. Byl ve své otevřenosti mnohým nepohodlný, byl náročný, přímý, nutil účastníky i běžné konverzace zohledňovat komplikované kontexty, ale zároveň se vztahovat k pevnému hodnotovému jádru. Jeho předměty Dokumentaristický seminář a Otevřený seminář na Katedře dokumentární tvorby FAMU byly dvě dekády v rámci školy centrem kritického myšlení a problematizace světa a zároveň diskusemi s vnitřním smíchem, který jako způsob vztahování se k vnějšku i k sobě promyslel ve své knize Teorie hmoty.

Diana Tabakov, výkonná ředitelka DAFilms.cz: Pro většinu mých nejbližších přátel dokumentaristů a dokumentaristek byl Karel Vachek jedním z nejvýznamnějších postav jejich kreativního života. Stále slýchávám o tom, že katedra dokumentu na FAMU je především školou kritického myšlení. Já osobně jsem pana Vachka znala jako dokumentaristu, myslitele, řečníka a DJe, nikoli však jako pedagoga. Za filmovým vzděláním jsem tehdy odjela do Londýna, s cílem vyhnout se modelu mistr-učitel, ale hlavně naplnit svou utkvělou představu o tom, že v multietnickém prostředí budu skutečně v kontaktu se světem. Můj tehdejší vedoucí katedry byl původem z Indie, z mých sedmi spolužáků a spolužaček pocházela pouze jedna dívka přímo z Anglie. A přesto to zní až pateticky, dostala jsem se „ke světu blíž“ až po návratu do Prahy. Až po tom, co jsem viděla stovky dokumentů, mnohé z nich právě od studentů a studentek Karla Vachka nebo od něho samotného. Film je o pohledu, nebo síti pohledů na svět a naší účasti v něm, o způsobu myšlení, o citu. Je to jen jedna z cest, jak film učit, rozhodně je to ale cesta, která formovala a žije dál přes generace dokumentaristů a dokumentaristek tohoto avantgardního ostrůvku a významně ovlivňuje český film. Nyní zbývá dostat blíže světu filmy Karla Vachka. Zviditelnit jeho esejistické opusy a tím i zásadní osobnost české společnosti.

Martin Mareček, pedagog katedry dokumentu FAMU a režisér: Prásk! Židle pana Vachka letí k oknu a on rozlíceně mizí z učebny. Z té rány kolem skáčou jiskry, slzy a smích. Jsou přijímací zkoušky na Katedru dokumentární tvorby a s kolegy se nádherně hádáme. Koho přijmout? Kdo má právo dělat filmy? Proč vůbec tvořit a kam se ubírat? Božská komedie… Vachek se po chvíli vrací. Skloněný, omlouvá se, ale jasně cítím, že má radost a trochu září. Otevírám doma jeho knihu Teorie hmoty s podtitulem o vnitřním smíchu, rozdvojení mysli a středovém osudu. Na první stránce užasle koukám na věnování, které má dataci 21.12. Váženému panu Marečkovi, k slunovratu, s poděkováním - Karel Vachek. Prásk! Jiskry, slzy, ale hlavně smích. Slunce se už vrací.

Erika Hníková, dokumentaristka: Karel Vachek se často při setkání se mnou smál a vždycky mi k filmu řekl něco, co mě nenapadlo. Na škole se smál mojí sukni se zrcátky, která odrážela světlo a vrhala stíny na zeď, bylo v tom něco dětského. A originálního. A tu sukni pak při naší konverzaci připomínal pokaždé, když jsme se viděli. Jeho připomínky k mým filmům byly vždy zajímavé, ale z jiného světa, z jeho světa, a tak jsem ho málokdy poslechla a on se potom tak mile nade mnou rozčiloval. Naposledy před dvěma měsíci, stejně jako před dvaceti lety. Obojí mi bude chybět…

Radim Procházka, producent: Jako producent filmů Karla Vachka jsem se musel často potýkat s tím, že nechtěl naplňovat tradiční žánrové ani společenské konvence spojené s kinematografií obecně i s uváděním jednotlivých filmů a jejich propagací, čímž si v mých očích značně škodil a zužoval okruh potenciálních diváků svých filmů. Mě osobně dlouho nazýval produkčním. Když mu to lidé z našeho okolí vyčítali a vysvětlovali mu rozdíl mezi pojmy „produkční“ a „producent“, začal mě nazývat „kolegou režisérem, který mi pomáhá s filmy“. Mou hlavní charakteristikou v jeho očích ale zůstávalo, že jsem „slušný člověk“. Dlouho jsem kvůli tomuhle „privilegiu“ skřípal zuby. Teprve po letech mi došlo, že větší poctu už nedostanu.

Karel Vachek byl naprosto důsledný ve svém vymezování se vůči pojmům, žánrům, festivalům, metodám, kolegům, někdy dokonce vůči filmu jako takovému (jeho tvůrčí reference například vždy směřovaly do jiných uměleckých oborů). A právě tím se na mé producentské identitě podepsal jako nikdo další. Stvořil si a rozvíjel vlastní žánr „filmový román“ nalezený v šedesátých a definovaný v devadesátých letech. Pojednal jím komunistické reformy 60. let i transformaci společnosti po roce 1989. Dílčí témata nikdy nepopisoval izolovaně, jak je běžné, ale jako součást sociálního, náboženského a uměleckého univerza. Spojováním nespojitelného byl kvintesencí surrealismu, ze kterého vzešel a v jehož okruhu měl své souputníky. Když zjistil, že Jean-Luc Godard natočil Socialismus, pojmenoval svůj poslední šestihodinový opus magnum Komunismus a vrcholnou formu potvrdil letos v lednu ve svých devětasedmdesáti letech mezinárodní premiérou na prestižním festivalu v Rotterdamu.

Česká kinematografie je historicky rozdělená příkopem a jednotkou pomyslné škály by mohl být právě Vachek. Naše generace tvůrců, kurátorů, pedagogů a kritiků ale v posledních letech dokázala hodně táhnout za jeden provaz. Mimo jiné i díky tomu, že je pro ni napříč žánry a tvůrčími přístupy Karel Vachek samozřejmou součástí kánonu českého filmu. Když jsem s ním před téměř dvaceti lety začínal spolupracovat, nebývalo to zdaleka tak samozřejmé, a v mnoha mocných hlavách českého filmu není dodneška.

Petr Fischer, publicista: Karel Vachek byl nekompromisní tvůrce. Ne snad že by nikdy nikomu nevyšel vstříc nebo se nedokázal dohodnout, ale když šlo o myšlení a pohled na filmařskou či jinou uměleckou práci, nebylo na kompromisy místo. Vachek rád mluvil o tom, že vytváří filmové romány, protože jediné, co trochu umí, je točit. Bylo dost lidí na FAMU i jinde, kteří škodolibě tvrdili, že ani to neumí, že nerozumí ani filmovému řemeslu, což byl samozřejmě nesmysl, jak potvrdí desítky jeho studentů. Vachek nekomponoval klasická filmová vyprávění ani televizní dokumenty s mluvícími hlavami, které podbarvuje citlivá hudba. To režisér bytostně nesnášel: kadeření reality za účelem „udělat to pěkný, aby se lidi dojmuli“. Slovo kýč moc nepoužíval, zato nenáviděl faleš, lživé bezmyšlenkovité „předvádění krásna“. Když se z něčeho dělalo něco, co není, třeba z humanistické dokumentární tvorby, která jen kolorovala realitu do snobské dojímavé podívané, ale neobjevovala nic nového.

Vachek byl protivný, někdy až neodbytný, v mnoha ohledech zarytý a dogmatický, třeba ve svém vztahu k Edvardu Benešovi a k jiným národním ikonám. Vždycky ale nutil k přemýšlení, aby lidi neshnili u televize, která podle Vachka kazí lidi tím, že nemyslí, což platí pro tvůrce ještě víc než pro diváky. I film se – vysvětloval - musí především vymyslet, musí se ještě víc přemýšlet předem, na něco přijít, než se začne točit, ale i tehdy, když už se stříhá. Film je střih, říkal Orson Welles, u Vachka spíše platilo film je montáž; montáž a demontáž řezů reality, která se ze všech technických uměleckých procesů možná nejvíce přibližuje procesu myšlení. Montáž to byla stále více multimediální, vrcholila v „přestřihu“ či šibalské podrývavé dekonstrukci celého Vachkova díla v jeho posledním filmu Komunismus. Vachek chtěl, aby se jeho filmům lidé smáli (asi tak jako se doporučuje smát se Kafkovi, Kafka bez smíchu neexistuje). Dotýkáte se v nich nějakého důležitého ontologického poznání, ale přitom zjišťujete, že je to vlastně hrozná ironie a sranda. A tenhle smích se pak zarývá pod kůži. Tak jako filmy, vidění a myšlení Karla Vachka.

Jakub Felcman, hlavní dramaturg festivalu Kamera OKO a scenárista: Karel Vachek vzorně ovládal svoje imago. Pěstoval, řekl bych, sebe sama jako postavu a dokázal si od své vnější stránky držet racionální odstup. Pochopitelně jsem ho poznal jako svéráznou filmařskou osobnost – a té i propadnul. Po letech mi ovšem dovolil nahlídnout sebe i mimo tu roli, v prostém pracovním nasazením. A to když přijel se svým kameramanem Karlem Slachem na festival Kamera Oko a připravovali tam natáčení jeho posledního filmu Komunismus a síť. V té strohé poloze jsem jej uviděl jen nakrátko - rozhodně ne v takové míře, jako to, věřím, dovoloval svým nejbližším spolupracovníkům a studentům. Ale mně to stačilo, abych na to nikdy nezapomněl. Vachek-figura byl pro mne buřič, provokatér, patafyzik, prorok a falešný prorok, guru a trpajzlík. Střídal ty polohy, vytvářel tím reakce a ty zaznamenával (kamerou nebo tím, co bylo po ruce). Vachek z figury vysvlečený byl racionální pragmatik, stavař, budovatel jednotlivých svých filmů i svého filmového díla jako celku. Než mi dovolil na sebe takhle nahlédnout, měl jsem na něj tisíc názorů. Poté jsem už názor neměl a nechtěl mít. Nechal jsem si jenom jednu jeho připomínku: nikdy nepřestat pochybovat, ani o tom, co sám tvrdím, co sám vehementně prosazuji.

Ivo Bystřičan, režisér: Karel Vachek přišel se zásadním a vynikajícím termínem, který umožnil konečně chápat potíž mnoha filmů – a vyzýval k tomu dělat je jinak. To slovo je „skučidla“. Film ho rozčílil tehdy, byl-li na nich postavený. „Panebože, co je to zase za skučidla?“ To znamená, že se snímek soustředí na něčí utrpení, bolest, problémy, aniž by to mělo nějaké východisko, aniž by se filmař snažil něco s danou situací dělat a vůbec pomýšlet na nějaké širší řešení. A hlavně, aniž by takový konstatující pohled na něčí trápení a svízele umožňoval zásadnější společenské zobecnění. Karel Vachek trval na tom, že filmař věnující se společenskému tématu a problému prostě musí mít vizi, musí mít nějakou představu o tom, jak by to mělo být a co by s tím případně šlo dělat. Ta představa měla být zcela svobodná, jakkoli naivní, bláznivá, přehnaná, nereálná. Ale bez toho vůbec nic netočte, říkal často. Až pak začne proudit filmem život, jehož jedinou nebo hlavní podstatou prostě nemůže být bol a zmar. Natož osud. Snad i proto nepoužíval pojem dokumentární film – to dokumentování příčin a následků, jak kdyby nic jiného na světě nebylo než taková nejprostší logika.

To mu zapáchalo dokumentací, sběrem dat na způsob úřadu, což pro něj mělo pramálo společného s filmem. Proto trval na humoru, který by vzdaloval tvorbu filmu od úředních praktik – a ta na rozdíl od nich mohla přinášet pravdivost snahou dotknout se budoucnosti. Vytvořil pole, na kterém zrají tvůrci s osobitými, neotřelými a smělými přístupy. Jeho teze totiž neumožňují dělat filmy průmyslově, jeden jako druhý, na způsob matice ověřeně funkčních položek bez ohledu na téma, problém… Koneckonců, jeho filmy jsou natolik mimořádné, že se málokomu daří definovat jejich žánr, formu a styl. A na světě žádné podobné nenajdeme. Ještě jedno dával Karel Vachek často k dobrému: „Člověk musí chtít a nechtít zároveň.“ Být zároveň uvnitř i vně. Nepřináležet k něčemu celou svou bytostí. Myslím, že i odejít chtěl i nechtěl zároveň. A tak odešel i neodešel.