EU nezavádí povinnou otcovskou dovolenou. Populisté jen straší před volbami

Máloco dokáže místní dezinformační a populistickou scénu rozpálit jako kombinace slov „směrnice EU“ a „rodinná politika“. Parlamentní listy (PL) si všimly článku na webu Českého rozhlasu, který – dost nešťastně, protože nepravdivě – tvrdil, že Unie zavádí povinnou dvouměsíční otcovskou „dovolenou“. PL se však neobtěžovaly bližším průzkumem terénu, při němž by zjistily, že Radiožurnál se za zavádějící titulek rychle omluvil a věci uvedl na pravou míru - a přinesly anketu mezi tuzemskými politiky.

Je zjevné, že řada oslovených neměla příliš představu, o čem je řeč, což také někteří otevřeně řekli, třeba ex-předseda lidovců Bělobrádek: „Prý to není pravda. Jde o možnost, ne povinnost, tak nevím.“  Malá znalost věci ovšem nebránila zejména poslancům SPD, KSČM, ANO a ODS, aby předvedli zděšení nad „šíleným a bezprecedentním“ zásahem EU do soukromí lidí, přičemž - jak podotknul šéf SPD Tomio  Okamura - „tak daleko nešli ani bolševici“. Fakta zjevně nejsou třeba: za dva měsíce jsou krajské volby, které se pro přitápění pod rozpáleným kotlem české euroskepse vždy hodí, protože se v kampani jen omezeně řeší reálné otázky, na které mají kraje skutečně vliv.

Pobouřený křik nad směrnicí EU, která má za cíl ulehčit život zejména rodičům malých dětí, pro niž česká vláda hlasovala a na jejíž zavedení máme téměř dva roky, je každopádně úsměvný. Jednak proto, že nic jako „povinná otcovská“ nehrozí, a také proto, že většina hlavních bodů směrnice už v Česku platí či jejich zavedení nic nebrání. EU kupříkladu stanovuje právo na minimálně čtyři měsíce rodičovské „dovolené“ pro každého rodiče, což Česko s rekordně dlouhou, tříletou rodičovskou pohodlně splňuje.

A jak píše na serveru Advokátní deník spoluautor zákoníku práce a expert na pracovní právo Ladislav Jouza v analýze směrnice, ani v dalších ohledech nepřináší dokument prudké novinky. „Naše předpisy tomu nebrání,“ konstatuje pak kupříkladu o další pasáži nebádající zaměstnavatele, aby rodičům umožňovali pružné čerpání rodičovské dovolené. To znamená možnost kombinovat práci a rodičovskou – po dnech nebo třeba i po hodinách.

Co se týče otců, má Česko rovněž „splněno“. Nárok (nikoliv povinnost) na sedm dní placeného volna během šesti týdnů po narození dítěte, tzv. otcovskou poporodní péči, mají Češi už více než dva roky. Směrnice počítá s deseti dny, stávající týden by se tedy o tři dny prodloužil. A je pravda, že by to znamenalo vyšší náklady pro státní rozpočet - a zavedení týdenní otcovské bránil Andrej Babiš ještě jako ministr financí právě s poukazem na extra výdaje.

Pro otce i pro matky

Zásadní se ovšem zdá hlavně poslední bod, údajně povinné dva měsíce rodičovské pro otce. Jak už to bývá, celá věc je výrazně složitější, než ji líčí populisté. Unie se snaží dlouhodobě podpořit rodiče malých dětí: matky v tom, aby nebyla péče jen na nich a mohly i s dětmi zároveň snadněji pracovat, otce pak v tom, aby mohli snáze na rodičovskou odejít.  I když jim to legislativa umožňuje, často jim v tom brání kombinace společenských stereotypů nebo jednoduchá matematika – vzhledem k tomu, že muži obvykle více vydělávají, byl by výpadek jejich příjmu pro rodinu ekonomicky nevýhodný.

Jak víme ze skandinávských zemí, vyhradit část z celkového objemu rodičovské dovolené otcům je funkční cesta, jak je víc zapojit více do péče. Třeba ve Švédsku trvá rodičovská 480 dní a každému rodiči je určena polovina. Část dní z této poloviny lze převést na druhého rodiče, což častěji využívají otcové, ale devadesát dní je určeno výhradně jim. Když je nevyužijí, „vrací“ je státu a rodina přijde také o díl finanční podpory. Ačkoliv švédská společnost se změně nejprve bránila, během pětačtyřiceti let, kdy systém funguje, se stala všeobecně přijímanou společenskou normou.

„V sedmdesátých letech muži nechtěli být doma se svými dětmi, mysleli si, že jsou na to příliš maskulinní a že je to trapné. Dokonce se mluvilo o tom, že dětem může pobyt s otcem uškodit. Dnes je to norma – pokud chcete být dobrým otcem, pak součástí toho je být doma s dětmi alespoň tři čtyři měsíce. Je zcela běžné vidět muže s kočárky nebo na hřištích. Společnosti se v tomto směru velmi změnila,“ řekl před časem Respektu Niklas Löfgren ze švédské Správy sociálního zabezpečení.

Už v roce 2010 tedy EU do směrnice o slaďování pracovního a soukromého života, na níž navazuje aktuálně debatovaný dokument, zakotvila podobné principy, jaké mají ve Švédsku.  Jednak vyzvala k tomu, aby oba rodiče měli právo na rodičovskou odejít. To se může zdát jako marginálie či formalita, ale v řadě zemí – včetně Česka - donedávna zákony neumožňovaly, aby si volno z práce na péči o dítě vzal také otec. Do poloviny osmdesátých let vůbec nepočítalo tuzemské pracovní právo ani právo sociální zabezpečení s možností, že by doma s dítětem zůstal jeho otec, od poloviny osmdesátých let měl tu možnost pouze muž „svobodný, ovdovělý, rozvedený nebo z jiných vážných důvodů osamělý a který nežije s družkou“. A formálně bylo umožněno čerpat rodičovskou dovolenou oběma rodičům teprve v roce 2001.

Když tedy směrnice hovoří o právu obou rodičů na rodičovskou dovolenou (nikoliv povinnosti), míří právě tímto směrem - tedy požaduje, aby všechny země EU pamatovaly ve svých legislativách nejen na matku, ale i na otce dítěte. A stanovuje minimální délku, kterou by rodičovská měla trvat, což v překladu znamená, že jak matka dítěte, tak otec by podle tohoto pravidla měli mít právo požádat svého zaměstnavatele o minimálně čtyři měsíce trvající uvolnění z práce.

Tím se dostáváme k oněm debatovaným dvěma měsícům pro otce. Podobně jako ve Švédsku je v některých zemích možné, aby si rodiče navzájem předali část z balíků dní rodičovské - a obvykle je stanoven počet dní, s nimiž lze takto nakládat. Směrnice pak doporučuje, kolik dní má být „nepředatelných“ druhému rodiči. Když si opět pomůžeme Švédskem: tam lze předat maximálně 150 dní, na druhého rodiče naopak není možné přesunout tři měsíce. Pokud tedy směrnice říká, že nepřenositelné by měly být minimálně dva měsíce dovolené, tak mají Švédové v tomto směru již „splněno“.

A splněno má i Česko, byť jinak kvůli odlišnému systému. Na otázku, jak se tyto body směrnice dotknou českých rodičů, je totiž překvapivě jednoduchá odpověď: nedotknou. V Česku mají oba rodiče právo na rodičovskou dovolenou, a to v objemu větším než jsou (směrnicí požadované) minimálně čtyři měsíce.

Jak matka, tak otec mohou svého zaměstnavatele požádat o uvolnění z práce „v rozsahu, o jaký požádá“, a to do tří let dítěte. Oba rodiče si tedy mohou vybrat až tři roky trvající rodičovskou dovolenou a teoreticky dokonce oba zároveň. Pokud by si ovšem mohli dovolit ekonomicky - rodičovský příspěvek, což je dávka nezávislá na vybrání rodičovské dovolené, totiž vždy pobírá jen jeden z rodičů.

Zároveň ale česká legislativa neumožňuje, aby si rodiče jednotlivé dny mezi sebou předávali, jako je třeba právě ve Švédsku. Když si pomůžeme metaforou: zatímco ve Švédsku je rodičovská dovolená jako jedna hromádka jablek, které si rodiče mezi sebou dělí a přesouvají, v Česku má každý rodič hromádku vlastní – přesuny mezi nimi možné nejsou, ale záleží na každé rodině, zda využije obě nebo jen jednu. Jak muž, tak žena mají tedy podle zákona nárok na „nepřenosný“ objem dovolené v délce až tři roky. Požadavek, aby měli pro sebe nepřenosné alespoň dva měsíce, je tedy v české legislativě již dnes zakotven.

Jeden bod směrnice by vskutku mohl mít reálný dopad i na české otce. EU navrhuje, aby země rodičovský příspěvek nastavily v takové výši, aby byl ekonomicky zajímavý i pro muže, kteří obvykle vydělávají víc. Otázka je, jak bude k této změně ochotná česká politická scéna. Na zvýšení rodičovského příspěvku jsme čekali dlouhých třináct let, během nichž se hodnota peněz významně snižovala a ani při kratší době čerpání nedosahovala měsíční výše minimální mzdy.  Přesto se však nakonec může zdát, že mimořádné pobouření stačí u nás vyvolat již představa, že by otec pečoval o své vlastní dítě.