Tahle země není pro matky

Kristýna Hypšová (35) má pár minut po čtvrtečním poledni radost, že si může v klidu vyřídit několik telefonátů, aniž by do hovoru vstupoval neodbytný dětský hlásek. Její dvouletý syn v domě na malé vesnici u Mělníka právě usnul a ona získává asi dvě hodiny nejen na svoji práci v Asociaci péče o seniory, jíž i na rodičovské věnuje zhruba 20 hodin měsíčně. Času na práci i jiné aktivity by ovšem tato rodačka z Pardubic, která před rodičovskou učila na tamní univerzitě a ve volném čase hrála divadlo, chtěla mít víc. „Svého syna miluju a jsem s ním ráda doma, ale velmi by mi pomohlo, kdybych se mohla třeba dvakrát týdně na odpoledne věnovat něčemu jinému než péči o něj,“ říká Kristýna. „Zkrátka abych mohla žít jako plnohodnotný člověk.“

Tohle téma je právě teď zase ve vzduchu. Aktuální je především debata o zvyšování rodičovského příspěvku, v níž hlasité protesty rodičů vzbudila zpráva, že vláda nedodrží původní slib ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové (ČSSD) navýšit příspěvek všem rodičům dětí do čtyř let o 80 tisíc korun. Vláda mezitím věc přehodnotila a rodiče se nejspíš mohou těšit na mírnou injekci do rodinného rozpočtu, nicméně roztržka kolem příspěvku otevřela obecnější otázku přístupu tohoto státu k rodinám.

A připomněla dlouhodobou frustraci řady matek a otců, kteří po státu chtějí sofistikovanější a modernější podporu rodičovství než dlouhou rodičovskou „dovolenou“ a slevy na dani. Také Kristýna Hypšová sledovala debatu kolem příspěvku se smíšenými pocity. Na jedné straně sice ocenila snahu vlády rodičům, v drtivé většině matkám, přilepšit, na straně druhé vládě vytýká, že nedělá víc pro to, aby si lidé s malými dětmi mohli život uspořádat podle sebe: „Peníze jsou hezké a určitě to řadě rodin pomůže. My ale potřebujeme i něco jiného. Třeba čas na sebe.“

Možnosti její rodiny jsou ovšem nyní značně omezené. Partner od rána do večera pracuje, obě babičky bydlí daleko (jedna navíc pracuje a druhá se stará o vlastní matku), ve třísethlavé Vliněvsi, kde bydlí, žádné zařízení pro děti není a do přeplněné školky ve vedlejších Dolních Beřkovicích její syn nemá šanci se dostat. Kristýna Hypšová se tedy rozhodla vzít věc do vlastních rukou a nedávno založila spolek rodičů, s jehož pomocí by si ráda od obce pronajala místnost a zavedla spíše neformální „sdílenou péči“ o děti členů spolku, třeba formou mikrojeslí. „Potřebuji prostor, kde si bude syn bezpečně hrát a setkávat se s ostatními dětmi. A já si v klidu někde stranou sednu s notebookem,“ říká. Projekt je zatím v plenkách, nicméně jeho úspěch bude mít vliv i na budoucnost její rodiny: „Bavíme se o druhém dítěti. Uvažuju, že druhé dítě mít už nebudu, protože prostě necítím dostatek podpory. I když pořád si myslím, že to půjde.“

Jestli je pro český systém podpory rodičů něco typické, pak je to fakt, že vytváří podmínky zejména pro jeden model péče. V tomto modelu je pečující osoba – v ČR v 98 procentech případů matka – s dítětem doma do tří let jeho věku, což umožňuje nadstandardně dlouhá rodičovská, a pak se vrací na plný úvazek do práce, přičemž dítě míří do mateřské školky. Jak ale víme z průzkumů i dalších ukazatelů, ne všem tento značně rigidní model vyhovuje. Třeba proto, že i při zkrácené době čerpání (dva roky) rodičovská nedosahuje měsíčně ani výše minimální mzdy. Tím se nekomplikuje život jen matkám, které s dítětem zůstaly samy a při rozšířeném tuzemském zvyku otců neplatit alimenty na vlastní děti část z nich padá do hluboké chudoby, ale také párům, které musí vyžít z jednoho platu a „kapesného“, jak matky často „rodičáku“ ve výši několika tisícovek měsíčně přezdívají.

Lidé, kteří by chtěli – či jsou zkrátka okolnostmi nuceni – žít jinak, mají omezené možnosti své touhy realizovat. „V systému podpory rodiny přetrvává pohled, že stát pomáhá rodině překlenout období, kdy žena je doma a stará se o dítě. A to je něco, co v mezinárodním srovnání funguje docela dobře,“ shrnuje Klára Kalíšková, ekonomka z Národohospodářské fakulty VŠE a výzkumnice think tanku IDEA. „Ale stát pořád ještě neumí pracovat s tím, že pro každou rodinu to není optimální řešení. Byť politiky tímto směrem v posledních letech jdou, je tam stále obrovský prostor pro zlepšení.“

Přestože se situace zlepšila, před branami školek pořád zůstávají tisíce dětí. Podle statistik ministerstva školství bylo v loňském školním roce zamítnuto celkem 33 273 žádostí o přijetí do mateřské školky. Někteří rodiče si sice podávají více žádostí, takže nemusí jít nutně o počet dětí, ale převis poptávky nad nabídkou je jasný.