Dvě Koreje, dvě komanda, dva pokusy zabít prezidenty

Právě v těchto dnech proběhlo výročí dávno zapomenuté operace, ve které mělo jedno speciálně vycvičené komando pootočit dějiny a překreslit hranice. Jeho 31 členů se tajně protáhlo ze Severní do Jižní Koreje s jednoduchým zadáním: zavraždit jihokorejského prezidenta. A 21. ledna 1968 se jim to skoro podařilo, když se pod krytím jihokorejských uniforem, s těžkou vyzbrojí a batohy výbušnin dostali až na posledních sto metrů k prezidentskému paláci. Pak se jim plány zvrtly, prezident přežil nezraněn a po obrovské honičce bylo o osm dní později 29 členů komanda po smrti, jeden padl do zajetí a jeden se dokázal dostat přes demarkační linii zpět do Severní Koreje. Nicméně to ještě nebylo všechno…

Misi komanda č.124, známou dnes pod názvem Útok na Modrý dům, připomněl v jednom ze svých lednových vstupů blog Generalist Academy. Komando č.124 bylo složeno z pečlivě vybraných příslušníků severokorejské armády, kteří - jak víme z výslechů jednoho z dvojice přeživších - se na svůj úkol připravovali dva roky, v těžkém a obsáhlém výcviku. Cíl jejich výpravy, vražda prezidenta Park Chung-hea, měla zažehnout v Jižní Koreji chaos a nepokoje a otevřít – za severokorejského bratrského přispění  - cestu komunistické revoluci. Stratégové v Pchjongjangu počítali s tím, že Američané uvázaní v divoce se roztáčející vietnamské válce nebudou mít čas ani chuť se do věci míchat.

17. ledna 1968 v noci se komando 124 protáhlo přes Američany strážený úsek demarkační linie a zmizelo v horách. O dva dny později je na provizorním tábořišti náhodou objevili čtyři vesničané kácející v lese stromy. Po vzrušené hádce, zda náhodné svědky postřílet, se vedení jednotky rozhodlo dřevorubce nezabíjet, ale podrobit je zrychlenému ideologickému školení o výhodách komunismu spojenému s přísným varováním, aby o svém zážitku neinformovali policii. Nicméně právě to dřevorubci okamžitě po propuštění a úniku z lesa udělali.

Policejní a vojenské jednotky sice okamžitě uzavřely oblast kolem tábora, severokorejští komandos ovšem mezitím stihli v několikahodinovém běhu s třicetikilovými batohy na zádech ze smyčky uniknout. Před Soulem se jednotka v noci na 20. ledna rozdělila na skupinky po dvou až třech mužích a za místo finálního srazu před útokem si zvolili starý buddhistický chrám skrytý v rozlehlém parku, jen kousek od jejich konečného cíle, Modrého paláce, sídla jihokorejské hlavy státu.

21. ledna 1968 vyrazilo komando od chrámu na poslední kilometr cesty. Převlečení do uniforem jihokorejské armády, které si přinesli s sebou, prošli muži přes několik armádních check-pointů, až sto metrů před vstupem do komplexu vzbudili podezření policejního úředníka, který po krátkém výslechu tasil pistoli. Okamžitě však padl pod výstřely zabijáků, kteří rozpoutali přestřelku i za použití granátů.

Jak bylo řečeno výše, v následujících osmi dnech ukončila masivní honička život 29 z jedenatřiceti útočníků, zachránili se jen dva.  Kim Shin-jo byl chycen v úkrytu, rok vyslýchán, pak propuštěn a stal se jihokorejským občanem (v odpovědi na to severokorejský režim popravil jeho rodiče a příbuzné poslal do koncentračního tábora); dnes je pastorem presbyteriánské církve v Soulu.

Druhý, Pak Jae-gyong , se dokázal vrátit přes čáru zpět a dnes je v Pchjongjangu generálem nejvyššího ranku. Na jihokorejské straně zaplatilo útok komanda životem 26 lidí včetně čtyř Američanů a sedmdesát jich bylo zraněno. Ovšem přesně podle úvah severokorejských plánovačů byl na mezinárodní scéně šok z nájezdu téměř vzápětí překryt záplavou zpráv o ofenzivě komunistů ve Vietnamu a další eskalaci vietnamské války. Příběh zmizel ze zpravodajství, nicméně jeho druhá a de facto mnohem tragičtější kapitola měla teprve přijít.

Krátce po nezdařeném atentátu vydal prezident Park Chung-hee příkaz k odvetě. Plán byl provést ji jako totožnou stínovou operaci: komando 31 mužů proklouzne přes hranici zabije severokorejského vůdce Kim Ir-sena. Jihokorejská tajná služba ovšem lidi pro „jednotku 684“ nehledala v armádě, nýbrž mezi drobnými gangstery a rváči na ulicích Soulu. Vybraní muži byli převezeni na malý neobydlený ostrov Silmido kousek od pobřeží ve Žlutém moři. Zde byli podrobeni tříletému tréninku, který zdroje popisují jako „mimořádně tvrdý“ - a během kterého sedm komandos zemřelo. Během výcviku ovšem nastal problém: vztahy mezi Severní a Jižní Koreou se jakž takž upravily a vražedná mise proto byla jihokorejským vedením  počátkem srpna zrušena.  Zároveň bylo rozhodnuto, že mužům z komanda nebude dovoleno opustit ostrov, aby plán nebyl prozrazen.

23. srpna se pak zbývajících 24 členů komanda vzbouřilo: zabili šest z dvanácti svých dozorců a přeplavili se na pevninu, kde unesli autobus a zamířili k Soulu. Na předměstí hlavního města jim přehradily cestu oddíly pravidelné armády: dvacet členů komanda bylo zabito v přestřelce nebo spáchali sebevraždu, čtyři byli zatčeni a v březnu 1972 skončili na šibenici. „Vzbouřili se proto, že cítili, že nikdy nedostanou šanci ani provést severokorejskou misi, ani uniknout ze Silmida. Byli naprosto zoufalí,“ popsal později příčiny povstání jeden z přeživších dozorců.

Jihokorejské úřady tajily veškeré informace o jednotce 684 až do konce 90. let. V roce 2003 vznikl na základě skutečných událostí film Silmido, ale oficiální vládní report o jednotce byl zveřejněn až o tři roky později. V roce 2009 podalo 21 pozůstalých po členech jednotky žalobu jihokorejský stát a žádalo odškodnění. To jim soud přiznal (v přepočtu ve výši 5,5 milionu korun) se zdůvodněním, že „členové komanda z operace Silmido nebyli dopředu informováni o stupni nebezpečí plynoucím pro ně z nařízeného výcviku, jehož krutost navíc porušila jejich základní lidská práva“. Soud rovněž konstatoval, že vláda pozůstalým způsobila velké emocionální utrpení tím, že třicet let zamlčovala zprávu o skutečném osudu a smrti jejich blízkých.