Budu mít šťastný život, stejně jako evropská Ukrajina

Betonový plac před obchodním domem Epicentrum v ukrajinském Černihivu je hodně velký. Pohodlně se sem vejdou auta zákazníků a pořád zbude dost prostoru, aby tu mohli mladí lidé jezdit na skejtu nebo se jen scházet. „Je to naše oblíbené místo. Tedy bylo,“ říká Olha. Sedmnáctiletá studentka zdejšího gymnázia má na něj příjemné vzpomínky, se spolužáky tu před válkou strávila dost času. Jenže pak sem dopadla ruská raketa; jedna z mnoha, které zasáhly Černihiv. Budovu totálně zdemolovala – a co nezničila exploze, shořelo v následném požáru. Na parkovišti je dnes změť trosek, na asfalt se vyvalilo zboží včetně desítek záchodových mís rozbitých na střepy. Ukrajinská armáda sice nakonec ruské vojáky z Černihivu vytlačila a město přestalo být ostřelováno, ale prostor kolem Epicentra je pořád pustý.

„Někdy sem zajdu s někým z kamarádů. Zhruba polovina spolužáků se stále ještě nevrátila a někteří se asi ani už nevrátí. Třeba můj taneční partner, s kterým jsem měla tančit na hřišti před naší školou maturitní valčík. Je v Německu – a dokud válka úplně neskončí, zůstane tam,“ říká Olha s lítostí, ale jinak je plná života. Často se směje – a dobrou náladu podtrhuje její triko se smějící se myší Minnie. Plánuje, že půjde studovat na vysokou školu do Kyjeva nebo do Vinnycji, chce být zubní lékařkou. Na Ukrajině chce zůstat a pracovat tu.

Olžinu tvář donedávna znali jen její blízcí, ale pak obletěla svět. Její matka si všimla výzvy ukrajinského fotografa Stanislava Senyka, ať se hlásí studenti, jejichž školy byly zničené Rusy. „Když mi to řekla, hned mě to zaujalo. Přišlo mi to jako neotřelý nápad jak ukázat, co se na Ukrajině dělo. A stále děje,“ popisuje Olha. Vzniklo tak úplně jiné maturitní fotoalbum, než si původně představovala. S kamarády na něm stojí v rozvalinách.

„Za deset let tito studenti budou mít vlastní děti, budou jim moci ukázat, co Rusové udělali - a pravděpodobně pocítí bolest, jíž si jejich rodiče prošli,“ vysvětluje svůj nápad Senyk. Podobné fotoalbum nafotili i středoškoláci v druhém největším ukrajinském městě Charkově. Třísettisícový Černihiv je ještě zničenější. Sever města rakety v podstatě srovnaly se zemí: zanikly desítky rodinných domů, zcela rozstřílený je stadion, knihovna i hřbitov.

Lidé museli své mrtvé (invaze jich zabila zhruba tisícovku) pohřbívat na druhém konci Černihivu v lese, kam rakety nedopadaly. Později byly hroby exhumovány, nedávno se na hřbitově začalo znovu pohřbívat. Olha a její rodiče měli štěstí. Nikdo z nich nebyl ani poraněn, přežil to i jejich panelák. Když v únoru válka začala, odešli z města, vrátili se na konci dubna, když zmizeli Rusové. „Táta tu má práci, jakmile to bylo možné, přijeli jsme. Přišlo nám to přirozené,“ říká Olha.

Vedle ní stojící spolužačka z maturitního ročníku Káťa přikyvuje. Také ona odešla na několik týdnů do bezpečí, ale teď je už také zpět. Ne však nadlouho. Jestli vše vyjde, jak si představuje, studium i pro ni bude znamenat přesun do většího ukrajinského města, nejspíš také Kyjeva. Chtěla by se zabývat zvukovou režií, ta se v Černihivu nevyučuje. „Proč zrovna tímhle? Mám ráda hudbu, tak nějak mi z toho vyplynulo, že by to mohlo být zábavné,“ říká.

Černihiv byl jedním z prvních vojenských cílů ruské invaze. Kdyby město získali, usnadnilo by to jejich jednotkám cestu do sto padesát kilometrů vzdáleného Kyjeva. Přímo do centra se nikdy nedostali, bojovalo se však na předměstích, kde se střetly ruské a ukrajinské tanky. Ty už tu nejsou, zmizely i jejich rozstřílené vraky. Domy v centru zasažené během obléhání jsou sice pořád poničené, ale lidé se tu v hezkém počasí procházejí, další piknikují u řeky Desná nebo v přilehlých březových hájích. Většina obyvatel si stejně jako Olha a Káťa užívá klidnějšího léta.

Před dvěma měsíci, krátce po tom, co ruská vojska odešla, se spíš vlekli a odnášeli do svých domovů jídlo a hygienické potřeby, jak se při zdejší návštěvě přesvědčil Respekt. Obchody se tehdy proměnily na jejich výdejny. Na plácku u křižovatky, kde hladoví lidé v dubnu dostávali polévku, si teď hrají děti.

Život usnadňuje i to, že se do města dá konečně snadněji dostat. Po ruském odchodu byl Černihiv včetně okolí do velké míry odříznutý od světa. Kyjevská dálnice, po níž to do města v běžných časech z metropole trvá hodinu a půl, byla rozbombardovaná a zaminovaná. Vedlejší silnice je hrbolatá, taktéž poškozená ostřelováním, dva mosty vyhozené do vzduchu. Cesta přes pontonové mosty trvala šest hodin. Dnes už je nahradilo stabilnější, byť stále provizorní řešení a dopravní zácpy ubyly. Ruch mezi oběma městy je zatím pozvolný, ale pomalu se vrací. Silnice má nový povrch, silničáři to vzali z gruntu – potažené jsou desítky kilometrů, nejen zničená místa. A po částech se otevírá už i poničená dálnice.

Také Epicentrum se musí znovu postavit. Ale Olha s Káťou sem už stejně nechodí tak často – a nejen kvůli tomu, jak místo vypadá a jak válka zmenšila jejich partu. Nemají moc času, maturita je čeká už v červenci. Skládat ji budou v Černihivu, další spolužáci se připojí na dálku. Olha věří, že zkouška dopadne dobře. Jak to bude s jejím maturitním tancem, zatím neví. Ale když má říct, jaký život má před sebou, nezaváhá. „Velmi šťastný,“ vyhrkne mladá studentka. „Tahle budoucnost čeká i Ukrajinu. A až to bude evropská Ukrajinu, bude to tu ještě lepší.“