A proč mu ten druhý jogurt nedáte? Lidé s postižením intelektu potřebují naši empatii a představivost

Kniha Důstojnost, kterou vydalo minulý měsíc nakladatelství Druhé město, vychází autorova z článku Kdo zabil Dorotu Š. Text bylv Respektu publikován v listopadu 2022 a následně získal Novinářskou cenu za nejlepší investigativní text roku. Vypráví neznámý příběh dvou žen s intelektovým postižením, které zbytečně zemřely v důsledku nevhodně nastaveného systému podpory v českém zdravotnictví a zařízeních sociální péče. Dorota Šandorová byla zabita profesionálním pečovatelem, Věra Musilová se udusila během dlouhodobého omezení v psychiatrické léčebně. Na příbězích těchto žen autor ukazuje, proč česká společnost nerozumí lidem s tzv. náročným chováním a dramaticky porušuje jejich práva. Vyznění však není temné ani bezvýchodné. Skrze optiku zvláštního chování a reakce okolí na něj nahlíží autor obecnější rysy lidské povahy a zákonitosti fungování společenských systémů. Kniha je nejen mementem zapomenutých a zbytečných obětí, ale také čtivou a dobrodružnou reflexí lidské přirozenosti vyprávěnou z perspektivy jejích krajních projevů. Nabízíme vám dvě ukázky:

Příběh Věry Musilové i jeho posmrtné pokračování je ukázkovým dramatem střetu člověka se systémem, v němž se systém jako už tolikrát v dějinách ukázal být mocnějším než jedinec. A to nejen v čase krize, ale i zpětně, když se skládaly účty.

Podpora lidí, jako byla Věra, se ovšem vždy odehrává v systémech, obvykle do značné míry hierarchických a odhodlaných do poslední chvíle hájit své vlastní zájmy. Nelze je odmyslet, vynechat ze hry. Pokud je chceme učinit humánnějšími, musíme je nejprve poznat a porozumět jim. Jistá americká aktivistická příručka doporučuje všem, kdo se pokoušejí o reformy, se systémy „tančit“, což je vcelku výstižná metafora. Vést někoho na lepší místo tancem je energeticky úspornější a potenciálně úspěšnější než ho tlačit silou.

K pochopení prostředí, v jehož soukolí se Věra ocitla, si vypůjčíme jeden příběh, jenž se odehrál na obdobném místě jako závěr jejího života. Než se vrátíme k dozvukům tragédie a jejímu odkazu pro dnešek, využijme tuhle odbočku k malému nadechnutí.

Vykresluje podobné zákonitosti fungování velké ústavní instituce, ale v grotesknějším a méně drastickém ladění, což se nám může pro další čtení hodit. I systémy potřebují jistou empatii, už proto, že jsou tvořené lidmi.