Vládní daňová hádka jako požehnání pro Okamuru

Málem to vypadalo na rozpad vlády, ale dopadlo to jako obvykle. Piráti od svého návrhu na zrychlení daně z mimořádných zisků nakonec po týdnu neshod ustoupili, odvádět se tedy bude až od příštího roku. „Ministr financí nás ujistil, že peníze na pomoc domácnostem a firmám vybere ve výši, která bude třeba,“ uvedl na vysvětlenou předseda pirátského poslaneckého klubu Jakub Michálek během úterní sněmovní schůze, kde se o „windfall“ dani začalo oficiálně rokovat.

Plná shoda na všech parametrech chystané daně ale dva měsíce od jejího spuštění pořád chybí. Natož aby byly hotové paragrafy. Vládní strany před poslanci představily tři různé varianty - a rozuzlení odložily až na poslední možnou chvíli do finálního třetího čtení zákona, tedy možná až na listopad. Což je požehnání pro parlamentní opozici, která rozhádanost a váhání vlády umí šikovně využít, a pro zneklidněnou veřejnost to přináší těžko srozumitelný chaos.

Přílepek na poslední chvíli

Daň ve výši 60 procent mají odvádět banky, energetické firmy a naftařské koncerny, a to ze zisku, který bude o pětinu vyšší než v průměru za předchozí čtyři roky. Požadavek na zpětné spuštění daně už pro rok 2022 Piráti zdůvodňovali tím, že zisky shůry v příslušných sektorech padaly už letos a že otálením se vláda zbytečně připraví o peníze z doby, kdy energetická krize a ziskovost možná vrcholily. Což je správná poznámka, stát teď samozřejmě vybere méně, ať už ministr financí – jak o tom mluví Michálek – ujistil Piráty o čemkoli.

Nad finanční stránkou věci nakonec vyhrála právnická opatrnost, která má také svoji váhu. A sice že zvedat daně ke konci roku je podobně nefér jako měnit pravidla fotbalového zápasu v 80. minutě: že z hlediska práva může jít o nepřípustnou retroaktivitu a že stát by nakonec také mohl o peníze s ostudou přijít, až by jednoho dne doběhly případné soudní žaloby a arbitráže.

Těžko říct, proč si vládní strany svůj spor neodbyly v zákulisí. Hlavním důvodem nejspíš je jako obvykle spěch a šití zákona horkou jehlou. Na windfall daň neexistuje standardní vládní usnesení, kabinet ji prosazuje jen formou přílepku k jiné daňové normě, což je u největšího zvýšení daní (výnos má činit 85 miliard korun ročně) na pováženou.

V září se vláda shodla jen na obecném principu, že podle dohod v rámci EU zdaní ziskové sektory a peníze použije na kompenzace těm, kdo jsou vysokými cenami energií postiženi. Ministr financí Zbyněk Stanjura si oproti unijnímu mustru do zákona hodně přidal (vyšší sazbu, zařazení bank) a paragrafové znění přinesl až nyní rovnou do sněmovny jako svůj poslanecký pozměňovací návrh. Bez předchozí diskuse logicky vzniklo mnoho námitek a Piráti se právem některých chytili.

Pocit spravedlnosti 

Jejich pokus o zvrat na poslední chvíli zněl sympaticky a možná je chybou, že k němu vláda nenašla odvahu. Stát bude peníze potřebovat a velkou část mimořádných zisků si nyní nechá uplavat. V případě firmy ČEZ, kde lze čekat hlavní zdroj peněz, lze naštěstí postupovat standardně výběrem zisku přes dividendu, z níž státu náleží 70 procent. Elektřinu ovšem v tuzemsku nevyrábí a neprodává jen ČEZ. Proti strachu z retroaktivity existuje pádný argument, že firmy – hlavně ty energetické – sotva mohly s letošními výnosy z titulu vysokých cen energií počítat a že je legitimní se na ně obrátit, pokud stát chce následky drahých energií řešit.

Máme-li válku vyhrát, bude k tomu potřeba udržovat odolnost veřejnosti. A na to je nutný jednak všeobecně sdílený pocit spravedlivého dělení výnosů a nákladů napříč společností a jednak dostatek financí, které si vláda nemůže donekonečna obstarávat jen dluh. Lze namítnout, že nic z toho právníky nemusí zajímat a že ctít právní stát je pro vládu prvořadou povinností. Žádný kategorický názor ohledně nepřípustné retroaktivity však mezi právníky neexistuje. Třeba Legislativní rada vlády se podle Michálka klonila spíš k tomu, že zavedení daně už od letošního roku možné bylo.

O to je překvapivější, že Piráti ze svého tlaku nakonec vycouvali, zvlášť když minulý týden na jednání koaličních špiček dostal jejich návrh na zrychlení daně zelenou. Podle Michálka Piráti ustupují i v tom, že by sazba zvláštní daně měla činit jen 40 místo 60 procent, aby firmy nebyly v tak velkém pokušení své zisky skrývat nebo uměle převádět do cizích, daňově shovívavějších zemí. Sazba má nakonec činit podle Stanjurova návrhu 60 procent.

Snad se tedy Pirátům podaří prosadit aspoň poslední z jejich požadavků, aby se daň nevztahovala jen na šest největších bank, jak navrhuje Stanjura, ale i na všechny ostatní – pokud splní základní podmínku, že vydělají o pětinu víc než v průměru za poslední čtyři roky.