Velká chvíle Senátu, velká chvíle Česka

Mohla by to být dobrá učební látka do středoškolské hodiny občanské nauky. Minulou neděli se ve studiu České televize setkali předsedové dolní a předseda horní komory Parlamentu. Mluvilo se o cestě šéfa Senátu na Tchaj-wan a došlo i na otázku, co je veřejným zájmem. Předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček se rozmluvil, že veřejným zájmem je udržet obchodní vztahy s Čínou (a tedy přizpůsobit se její politice). Předseda Senátu Miloš Vystrčil oponoval, že veřejným zájmem je prosazovat hodnoty jako suverenita, nezávislost, svoboda, demokracie - a nepočítat “groše”. Co tedy platí, milí studenti?

Jak říká klasik, o peníze jde až v první řadě, a má jistě velký díl pravdy. Každý politický praktik ovšem také ví, že záleží, kdy se ony peníze počítají a kdo je počítá. Nakonec se totiž může ukázat, že dobrá politika může zajistit obojí: hodnoty i groše.

Ale abychom to dlouho neprotahovali: spor dvou parlamentních předáků ukázal zajímavou věc. Vondráček a Vystrčil reprezentují dva nečekaně vzdálené póly zdejší politiky. Vondráček poměrně viditelně navazuje na tradici průměrnosti, nevýraznosti a ochotu k podřízenosti - demonstruje, jak snadno se dá taková politika dělat nejen v normalizaci, ale i v demokratických poměrech. Vystrčil naproti tomu dělá politiku, která bezpochyby bude jednou zařazena mezi světlé okamžiky české státnosti.

Zvlášť vzhledem k okolnostem. Vystrčil vstoupil na horkou půdu politického střetu, který se často nevidí. Střetu, kdy dominantní prezident bez okolků tlačí Česko do očividně nerovného vztahu s totalitní supervelmocí, která očekává nejen loajalitu, ale přímo poslušnost. Navíc do střetu, na němž úzká skupina lidí kolem prezidenta skrytě vydělává velké peníze.

Vystrčil se velmi rychle zorientoval. Když na úterní tiskové konferenci v Senátu vysvětloval, že při březnovém jednání nejvyšších ústavních činitelů jasně cítil pozici podřízenosti a nesvobody vůči Číně, měli bychom mu věřit. Stačí si vzpomenout, co se dělo v pražských ulicích během návštěvy čínského prezidenta v létě 2016. Jak se tu pohybovaly skupiny Číňanů, zřejmě zaměstnanců tamní vlády, kteří lidem drze brali tibetské vlajky, útočili na protestující a roztahovali před nimi obří čínské transparenty ve snaze je na chodnících zakrýt. V tu chvíli to nebyla česká veřejnost nebo česká policie, kdo rozhodoval o tom, co se bude na české ulici dělat, čím se bude mávat, co se bude vykřikovat. Šlo o detail, jednu krátkou zkušenost, na kterou ovšem účastníci hned tak nezapomenou a ze které se dá dobře pochopit, jak se asi Vystrčil v zajetí čínské politiky vůči Česku cítí.

Návštěva Tchaj-wanu, na kterou už nestačil odjet Vystrčilův předchůdce Jaroslav Kubera, jistě není samospasitelná, ale může pomoct prezidentem pokřivené vztahy s Čínou narovnat. Ocenit je třeba i to, jak srozumitelně a jasně o celé věci předseda Senátu mluví, a že se v nejlepší české tradici odvolává na Václava Havla tam, kde odkaz na prvního porevolučního prezidenta hovoří za vše.

Už jsme to skoro zapomněli, ale otevřená sebevědomá politika je skutečně v důsledku tím nejlepším, co se dá pro dlouhodobé zájmy Česka udělat. Díky Miloši Vystrčilovi a Jaroslavu Kuberovi, že nám to připomněli. A teď ještě na ten Tchaj-wan skutečně dorazit.