Trump dal gól na poslední chvíli a potvrdil prohru Ameriky jako společnosti

Republikáni udělali to, co od nich všichni očekávali - tedy včetně opozičních demokratů. Amerika má ode úterka novou ústavní soudkyni Amy Coney Barrett. Ideologický poměr poslední instance americké ústavnosti se tak mění na 6 : 3 ve prospěch konzervativců. Soudkyně přitom nastupuje do doživotní funkce ve chvíli, kdy do prezidentských voleb zbývá týden.

O čerstvě schválené soudkyni se toho napsalo hodně, zopakujme proto jen ve stručnosti, že se jedná o profesně všeobecně a napříč názorovým spektrem uznávanou právničku, jež má zároveň jasně vyprofilované viděním světa. V civilu zvládá vychovávat sedm dětí a je hluboce věřící ženou pohybující se na pravicovém křídle katolické církve. Kromě ideologické pozice vzdálené významné části společnosti jí nelze nic vytýkat a ani se o to v průběhu schvalovacího procesu nikdo seriózně nepokoušel. Na jejím jmenování je formálně všechno v pořádku - a dodejme, že její předchůdkyně, zesnulá Ruth Bader Ginsburg, byla také známá vyhraněnými názory. Ty ovšem oscilovaly na opačném pólu ideologického spektra a dokázaly konzervativní část americké populace vytáčet podobně, jako budou nyní postoje nové soudkyně popouzet liberály.

Zároveň je však na doplnění amerického Nejvyššího soudu de facto v předvečer vyhroceného volebního klání všechno špatně. Za prvé volby mohou vzhledem ke koronavirové pandemii a (především republikánským) snahám zpochybnit jejich legitimitu skončit složitým propletencem soudních pří, jež nakonec doputují právě k Nejvyššímu soudu. Scénáře a interpretace dění po volebním úterku se liší a nelze úplně jednoduše odhadnout, jak se všechno vyvine, ale Nejvyšší soud téměř jistě bude hrát nějakou roli.

Za druhé celý zrychlený proces, jakkoliv formálně bez vady, je další ukázkou, do jak obtížně řešitelné situace se americká demokracie dostala. Republikáni samozřejmě mohli počkat: nechat soud v kritickou chvíli ve víceméně neutrálním složení a v sudém počtu, jež by neumožňoval, aby jedna strana převálcovala druhou. Rozhodnutí o budoucím složení veledůležité instituce by pak bylo vlastně v rukou voličů. Kdyby Trump volby vyhrál a nominoval ACB třeba hned příští středu jako výraz svého obnoveného mandátu, nemohl by nikdo říct ani popel.

Republikáni si však soudkyni najmenovali jednoduše proto, že mohli. A to je výraz tvrdého mocenského střetu, v němž už se pojem celku - tedy Ameriky jako společnosti, jež vede sama se sebou otevřený dialog o tom, jak si dobře vládnout - úplně rozplynul ve prospěch boje za každou jednotlivou mocenskou výhodu pro konkrétní stranu. I když za týden vyhrají demokraté, což samozřejmě není jisté, Nejvyšší soud bude na dlouho vychýlený ve prospěch konzervativního vidění světa. Republikáni si to „prostě zařídili“ a Trumpovi to ideologická část jeho voličů zcela nepochybně přičte k dobru zhruba podobně, jako když fanoušci týmu oslavují útočníka, jenž vstřelí v poslední minutě rozhodující branku. Věčná sláva prezidentskému střelci!

Ostatně, v případě vítězství demokratů ono vychýlení možná zase tak dlouho trvat nebude. Demokraté na svého kandidáta tlačí, aby zvýšil počet soudců v Nejvyšším soudu, což by jim pak umožnilo najmenováním baterie „správně“ orientovaných představitelů soudní moci poměr sil zase vyrovnat - nebo spíše ohnout na opačnou stranu. Joe Biden se do podobných hrátek s ústavními institucemi příliš nehrne, nicméně ve víru předvolebního boje minulý týden před debatou s Donaldem Trumpem slíbil, že k celé věci „nechá sestavit komisi“. Vyloučeno tedy není nic.

I takový postup by byl zřejmě v pořádku, americká ústava nestanoví, kolik ústavních soudců má v Nejvyšším soudu zasedat, nynější stav je prostě zvyklost. Nápad pomoci si účelovou hrou rovněž není nijak originální, snažil se o to třeba Franklin Delano Roosevelt, jenže tomu to zatrhli vlastní senátoři. V dnešní atmosféře ovšem Spojeným státům hrozí další eskalace jakési studené občanské války, kdy se společnost rozpadá a jednotlivé strany hledí převálcovat soupeře v každé situaci a jakýmikoliv prostředky. Kdo chce vidět, jak podobná hra v extrémním případě končí, ať nahlédne třeba do Venezuely, která už pro všechno šíbování ústavou a všeobecnou nenávist netuší, kdo je vlastně legitimní představitel čeho a jaké instituce mají vlastně v rukou moc.

Trump tohle sebevražedné politické šílenství nevynalezl, ale je dnes jeho zosobněním a zárukou dalšího pokračování. Kolo se roztáčí přispěním obou stran už dlouho. Naděje Spojených států je dlouhodobě pouze v tom, že někdo s nadhledem a klidem v srdci velkoryse šlápne na brzdu. Že se do takové výše nevznese Donald Trump, lze napsat s pravděpodobností blížící se jistotě.