Tři facky Roberta Fica a studentova nepodaná ruka prezidentovi

Student Simon Omaník odmítl podat ruku prezidentovi Peteru Pellegrinimu a celé Slovensko řeší, co si s takovým gestem počít. Vládní politici jsou nepřekvapivě pobouření, mluví o neslušnosti, nevychovanosti a tak podobně. Ve skutečnosti je to ale mnohem zajímavější téma.

Ne v mém jméně

Někdy se i decentní pohyb rukou člověka neznámého širší veřejnosti může stát důležitým symbolem. Sociální sítě zaplavilo video, kde mladý muž s ukrajinskou stužkou na obleku důstojně odmítá podat ruku prezidentovi, který se účastnil oceňování talentovaných studentů. Devatenáctiletý mladík pak Denníku N vysvětlil, že Pellegrini se dostal k moci šířením lží, strašením lidí a zneužíváním tématu napadené Ukrajiny a on chtěl dát najevo svůj distanc.

Krok studenta kritizovali (byť v menšině) i lidé, kteří s vládou nesympatizují. Ruka se prý podává vždy, protože je to slušnost. K reakcím vládních politiků se ještě dostanu, ale zůstaňme zatím u obecného tématu, jestli je vhodné takto postupovat.

Fakt, že video během chviličky obletělo Slovensko, dokládá podstatu dnešního světa, téměř nic už není soukromé. Tím spíše, když se někde objeví vrcholní politici. Student Omaník tudíž věděl, že i jeho ocenění a setkání s prezidentem bude součástí politické propagace. V takovou chvíli musí každý zvážit, jestli chce participovat na obrazu Slovenska, kde lidem nevadí, co současné vedení státu dělá. A připomeňme, že kolaboruje s Ruskem, verbálně útočí na oslabenou Ukrajinu a likviduje právní stát. Nejde tedy o nějaký banální spor o výšku daní či něco podobného.

Student Omaník lehkým gestem ruky, kterým naznačoval, že si nechce s prezidentem stisknout pravicí, ukázal svůj osobní distanc od vlády a prezidenta. Nechoval se agresivně, nebyl vulgární, jen jemně naznačil: Já s vámi nehraji, nejednáte v mém jméně. Je to student, nemá mnoho jiných příležitostí, jak se distancovat, vyjádřit svůj nesouhlas. Využil tedy svého občanského práva. A reakce veřejnosti ukázala, že jednal správně.

Týraný Fico

Dalo se čekat, že se Robert Fico rozčílí, jeho status na Facebooku je ale v mnoha ohledech pozoruhodný. Napsal mimo jiné, že „pubertální student“ nepodal ruku prezidentovi, který byl přitom zvolen v přímé volbě. Jako by to znamenalo, že kdo je takto zvolen, má vždy pravdu. Kdyby byl Fico na místě, prý by mu za gesto ocenění odebral. Také uvedl, že „někdo tu potřebuje tři facky“.

Fico ale možná také nechtěně nabídl interpretaci ke své osobnosti, a to následující větou: „Kdybych si jako student doma stěžoval na učitele, že mě vytahal za vlasy, matka by mi vrazila ještě dvě facky, protože učitel měl vždy úctu a pravdu.“ Je mi líto, že se slovenskému premiérovi nedostalo láskyplné výchovy, jak naznačuje. Pokud rodič a priori nevěří svému dítěti (jestliže tedy nemá zkušenost, že dítě je chorobný lhář, což samozřejmě tady nemůžeme vyloučit), tak je to smutné. Tím spíše, pokud rodič navíc schvaluje, aby dítě fyzicky trestal cizí člověk.

Pozoruhodné je i tvrzení, že učitel měl vždy úctu a pravdu. Robert Fico vyrůstal stejně jako já v dobách totalitního režimu, kde byl vzdělávací systém součástí propagandy. U nás doma tedy rodiče běžně vysvětlovali, jak to skutečně bylo za první republiky či třeba v roce 1948 a 1968. Učitelé tehdy v některých předmětech cíleně lhali. Robert Fico asi byl vychováván tak, že kdo je u moci, ten má pravdu automaticky. Proto vstoupil do KSČ, proto se dnes chová jako majitel Slovenska a ne jako premiér. Mladší generace ale už to vidí jinak. Naštěstí. Dnes je třeba pravdu hledat znovu a poctivě stále dokola.

Podstatnější ale je, že pokud by vznikl na Slovensku žebříček, kdo je relevantní v posuzování slušného chování, na posledním místě by byl Robert Fico, před ním by se o příčky prali Ľuboš Blaha a Andrej Danko atd. Politici, kteří slovenskou prezidentku pravidelně označovali za k***u, prostitutku, kteří neustále někoho urážejí, vymýšlejí si, a především, politici, kteří jezdí do Moskvy klanět se masovému vrahovi Vladimiru Putinovi, prostě nejsou slušní lidé.

Simon Omaník jednal správně. A poskytl nejen slovenské společnosti lekci, že na každém občanovi záleží. V tak dramatických situacích platí, že kdo mlčí, ten souhlasí. Student Omaník zařval, aniž by musel pronést jediné slovo. I drobný protest dokáže vyvolat širokou debatu.