Žiju pořád tady, i dva roky po vraždě

Žijete stále ještě na Slovensku?

Ano. 

Spousta queer Slováků už vyměnila zemi a žijí třeba v Praze nebo v Brně. Uvažujete o odchodu i vy?

Ano, to se říká, že Praha je hlavní město slovenských queer lidí. A i já uvažuju, že ze Slovenska odejdu, ale přemýšlím nad tím dlouhodobě. Pokud ze Slovenska odejdu, nebude to jen kvůli situaci LGBT+ lidí v mé zemi. Přemýšlení o odchodu souvisí asi i s mou osobností – obecně nerad zůstávám na jednom místě. Teď tu zůstávám, protože na Slovensku studuje můj přítel a já jsem se teď po letech na živnosti znovu nechal zaměstnat. Od ledna pracuju pod bratislavským magistrátem v městském muzeu. 

Mizí ze Slovenska vaši kamarádi?

Spousta lidí, kteří odešli, jsou mí kamarádi a kamarádky, které jsem potkal, když mi bylo dvacet. Často i muži, se kterými jsem někdy randil. Dost nad tím v poslední době přemýšlím: většina party, kterou jsem měl jako dvacátník, už na Slovensku není. Nemyslím si, že odešli v prvním plánu kvůli tomu, že pro queer lidi není Slovensko přátelskou zemí. Hodně lidí z mé generace studovalo vysoké školy v zahraničí, protože jsou mnohem lepší než slovenské, a pak se za hranicemi i usadili. Ale vím, protože jsem žil v minulosti ve Francii, ve Švédsku, studoval jsem na univerzitě v Brně, jezdím na dovolené do Portugalska, že je velký rozdíl v tom, když vyjdou dva muži na ulici za ruku na Slovensku a v zahraničí. I já venku cítím takové uvolnění, nějaký typ osvobození, že nejsem tak na očích a nemusím neustále přemýšlet nad vlastním bezpečím. Myslím, že pro lidi, kteří se odstěhovali, je právě ten pocit uvolnění a svobody důležitý. 

Vražda zastavila horší vývoj

Jste autorem knihy Spoušť, která teď vyšla loni na podzim v nakladatelství Absynt. Popisuje okolnosti vraždy Juraje Vankuloviče a Matúše Horvátha u bratislavského klubu Tepláreň. Než se dostaneme k vašemu zkoumání: od tragické vraždy z nenávisti dvou queer mladých mužů uběhly loni na podzim dva roky a momentálně visí u silnic billboardy, na nichž se vládní strana SNS chlubí nápisem: „Zastavili jsme LGBT projekty.“ Vzbuzuje dnes takový nápis na Slovensku nějaké pnutí?

V první řadě chci říct, že nejpříšernější je na tom fakt, že si někdo z nesnášenlivosti dělá politickou reklamu. Nesnášenlivost vůči menšinám je v této zemi už dlouho způsobem, jak politici získávají body, a toto je jen další vyvrcholení tohoto trendu. Ten billboard navazuje na politiku ministryně kultury Martiny Šimkovičové, která nechce dát ani tisíc eur na žádný projekt, který se zabývá životem LGBT+ lidí, tedy menšiny, která podle statistik může tvořit pět až sedm procent slovenské populace. Mnohonásobně víc vyhodí za jeden den oslav Cyrila a Metoděje. V určité části společnosti, alespoň v mé bublině, to lidi šokuje a cítí stud. Ale je pravda, že ta strana takový billboard vyvěsila proto, že zároveň existuje jiná část společnosti, pro kterou tento vzkaz vypadá jako úspěch, kterého SNS dosáhla. 

Nedávno vykázal předsedající schůze Andrej Danko (SNS) z jednací místnosti parlamentu poslankyni Lucii Plavákovou, protože měla na notebooku nálepku duhového srdce. Berete to tak, že musela opustit místnost, protože je lesba?

Vysvětlení znělo, že jednací řád Národní rady nedovoluje v sále žádnou reklamu a duhová nálepka že je reklama. Vnímám to jako záminku, jako další druh kampaně vládní strany, která chtěla v parlamentu dokonce prosadit zákon, který by na Slovensku zakazoval propagaci jakýchkoli materiálů o LGBT+ lidech. Vnímali tu nálepku zřejmě jako příležitost, jak na své téma poukázat, jak opět rozdmýchat nenávist. Další politik této strany poslankyni Plavákovou označil slovem suka…