Lebka z Koněpruských jeskyní mění pohled na pravěkou kolonizaci Evropy

Nestává se často, aby o nálezu z Koněpruských jeskyní psali v The New York Times. Navíc když jde o pravěkou lebku nalezenou už začátkem padesátých let minulého století – krátce poté, co byly jeskyně při těžbě vápence objeveny. Analýzy publikované koncem minulého roku, které americký deník zaujaly, však znovu potvrdily její význam a ukázaly, jak spolu s příbuznými nálezy z Německa mění náš pohled na osídlení Evropy anatomicky moderním člověkem. Ukázalo se, že v Evropě kdysi žila populace lidí, kterou vědci označili za „dávno ztracenou větev lidského vývojového stromu“. Měla velmi blízko k předkům téměř všeho současného lidstva, kteří se mísili s neandertálci – ovšem jindy a jinak dlouho, než jsme se dosud domnívali.

Zapomenutý nález

Anatomicky moderní člověk Homo sapiens se vyvinul v Africe v minulosti vzdálené asi 300 tisíc let. V době, o níž vyprávíme, tedy před zhruba 45 tisíci lety, se s ním setkáváme už i ve střední Evropě. Chladnou tundrou doby ledové se tu toulala nepočetná skupina lovců a sběračů. Lovili srstnaté nosorožce, mamuty a další velká zvířata, oblékali se do zvířecích kožešin. Téměř jistě měli tmavou pleť. Jejich předkové přišli nedlouho předtím patrně z Blízkého východu. Před nimi ležel drsný kontinent řídce osídlený příbuzným druhem člověka – neandertálci, jejichž předchůdci se do Evropy a západní Asie začali šířit již před více než půl milionem let.

Dnes víme, že k lidem Homo sapiens žijícím tehdy v Evropě patřil i jedinec, jehož části lebky a několik úlomků kostí se před pětasedmdesáti lety našly v Koněpruských jeskyních. V pravěku lidé jeskyni neobývali a jejich kosti se sem dostaly z povrchu komínem, který se později uzavřel. „Při odstřelu vápence se objevil otvor, kterým vnikli dovnitř střelmistři a v čepici přinesli vrchní díl lidské lebky. To byl počátek,“ vypráví antropolog z Přírodovědecké fakulty UK Jaroslav Brůžek. Tehdejší vědci v čele se známým antropologem Emanuelem Vlčkem určili nález jako tělesné pozůstatky ženy, která žila před více než 30 tisíci lety. Tak stará lebka anatomicky moderního člověka pocházející z Evropy by byla velmi zajímavá.

Jenže určení stáří radiouhlíkovou metodou přineslo v roce 2002 zklamání: ne zcela kompletní lebka je pouze 15 tisíc let stará. Zájem ochladl a lebka nazvaná Zlatý kůň podle návrší nedaleko Koněprus bez větší pozornosti dál spočívala v depozitářích Národního muzea. Mýlil se tedy zkušený antropolog Vlček a jeho kolegové? „Pořád mi to vrtalo hlavou,“ vzpomíná Brůžek, který část profesionální dráhy strávil na Univerzitě v Bordeaux, kde zkoumal vývoj člověka. Představa, že v Praze máme možná nesprávně datovanou, vrcholně zajímavou lebku, mu nedávala spát.

Zhruba v roce 2018 tak poslal svoji doktorandku Rebeku Rmoutilovou, aby ve spolupráci s francouzskými kolegy virtuálně rekonstruovala chybějící části lebky. A ukázalo se, že rekonstruovaná lebka se morfologicky skutečně podobá pozůstatkům lidí, kteří v Evropě žili před posledním velkým zaledněním, mohutným závěrečným úderem doby ledové, který začal asi před 22 tisíci let. „Zkušenosti našich učitelů se potvrdily. S kolegou Petrem Velemínským z Národního muzea jsme se pak obrátili na genetiky z Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii, aby datování lebky ověřili pomocí genetických analýz. A brzy vybuchla bomba.“

Tou vědeckou explozí bylo podstatně větší stáří lebky – radiometrické datování se později u tohoto nálezu ukázalo jako nespolehlivé a nepoužitelné. Dnes víme, že žena ze Zlatého koně žila nejméně před 45 tisíci let, a fosilie tak představuje vůbec nejstarší lebku evropského Homo sapiens, u níž se podařilo prozkoumat DNA. Překvapením ale nebyl konec.

Poté, co Homo sapiens vykročil za hranice Afriky, začal se mísit s jinými druhy člověka, především s neandertálci. Nové genetické analýzy lebky ze Zlatého koně a příbuzných nálezů kostí pravěkého člověka z německé lokality Ranis, jež byly zveřejněny koncem loňského roku v časopise Nature, ukazují nicméně, že k mísení došlo později, než se vědci dosud domnívali – v překvapivě krátkém období před 49–45 tisíci let. Podobný výsledek měl i další výzkum publikovaný v časopise Science, který odlišnými cestami došel k prakticky stejnému výsledku; podle dřívějších odhadů přitom mísení obou druhů člověka mělo probíhat v dobách starších než 60 tisíc let.