Stačí Putinovi, aby si počkal, až zdražování rozklíží jednotu? Válka se přesouvá k nám na Západ

Válka se odehrává ve fázích. Nejdříve jsme se báli, že se ruské tanky rozjedou a zastaví bůhví kde; v Pobaltí nebo ještě dál. Úzkost první dnů konfliktu, kdy i Spojené státy předjímaly, že Ukrajina rychle padne a nabízely prezidentovi Zelenskému útěk, byla hmatatelná. Potom jsme zjistili, že to s tanky nebude tak horké, že v kombinaci hrdinné obrany Ukrajinců a vlastní neschopnosti nedokážou Rusové dojet ani do Kyjeva. Teď u nás na Západě vládně menší pocit přímého válečného ohrožení a je čas na jiné strachy. Děsíme se zvěrstev, které je člověk schopen páchat, ekonomických dopadů, uprchlické vlny. Pomáháme a přeme se, jestli je naše pomoc dostatečná.

K tomu se teď přidává třetí vlna, jež s tou předchozí částečně souvisí. Jak se ukazuje, válka se sice fyzicky vede na Ukrajině, ale zároveň začíná být přítomná v domácí politice. V prvních dnech přímého ohrožení a všeobecného šoku z toho, co je v Evropě stále možné, to vypadalo, že Západ bude jednotný. A stále ještě hodně jednotný je, nicméně pukliny už začínají být vidět. V Maďarsku zvítězil Viktor Orbán. Ve Francii je Marine Le Pen po prvním kole prezidentského klání v nejlepší pozici a za čtrnáct dní může překvapit. To už by byla úplně jiná káva: tradiční populistická kandidátka donedávna považovala za svého spojence Vladimira Putina, Severoatlantickou alianci označuje za agresivní uskupení a navrhuje mimo jiné vystoupení Francie z velitelských struktur aliance.

Na domácí scéně k tomu přidejme babišovsko-okamurovskou opozici odklánějící od ruské agrese pozornost k domácímu nepohodlí a „asociálnosti“ stávající vlády, čerstvě kombinovanou s kontroverzí ohledně případné americké vojenské základny na českém území. Jednota ochabuje a na Západě se spolu s tím otvírá nová „válečná fronta“. Putin a jeho režim možná nejsou tak skvělí válečníci, jak jsme se na počátku obávali, ale zároveň možná ani nebudou muset jimi být. Stačí, když vydrží dostatečně dlouho na to, aby se jednota západních spojenců rozklížila - až v klíčových zemích získají moc do sebe zahledění izolacionisté a tiší Putinovi spojenci. V nejzazším případě až ve Spojených státech začne o dění znovu rozhodovat Donald Trump nebo někdo jiný, ale podobně naladěný.

Autor tohoto textu kvůli přípravě článku do nadcházejícího vydání Respektu v těchto dnech obchází psychology a psychoterapeuty. Dozvídá se mimo jiné, že jistý propad nálad a energie je po kritickém vypětí téměř nevyhnutelný, že k němu dochází v krizových situacích téměř vždy. Jinými slovy, že počáteční vzedmutí sounáležitosti a potřeby pomáhat, třebas i bez ohledu na vlastní pohodlí, po čase alespoň částečně vyvane. Co přesně ho vystřídá, zároveň není úplně jisté - o to je potřeba bojovat. Společnost může ze zkoušky vzejít poučená, občerstvená, lepší. Nebo se může rozhádat podobně, jako jsme to nedávno viděli ve sporech mezi antivaxery a stoupenci restriktivních opaření. Důsledky mohou být zásadní a mohou ovlivnit i průběh zásadního válečného střetu. Na Ukrajině se přitom nerozhoduje jen o Ukrajině, na tom panovala donedávna shoda.

Snad vydrží, ale jisté to není. Ruská válečná agrese sama o sobě podle všeho nemá mnoho stoupenců nikde na Západě, ale ne pro každého je stejně důležitá. Čím dále od hranic s Ruskem a čím je přímá zkušenost s východním carstvím vzdálenější, tím je snazší se s postupem času od konfliktu mentálně odpoutat. Není na tom nic překvapivého, obrazy zkázy přicházející ze syrského Allepa nebyly o nic méně děsivé než ty z Buči nebo Mariupolu. Byl to ale „jiný“ příběh a bylo to (relativně) daleko.

Válka s Ruskem, minimálně pokud zůstane za hranicemi NATO na Ukrajině, může časem ztratit sjednocující rozměr, který (zdánlivě) měla na počátku. Téma ruské agrese „usazené“ v hranicích Ukrajiny může překrýt motiv důsledků konfliktu pro život na Západě. Možná (a to je spekulace) si to uvědomuje i Putin, který velmi rychle upustil od všeobecně alarmujících výhrůžek jadernými zbraněmi, jimiž „bombardoval“ západní veřejnost v prvních týdnech války. Sice dobře fungovaly jako odstrašující nástroj, ale zároveň proměňovaly agresi proti jedné zemi v globální problém všeobecného ohrožení.

Hlavním motivem předvolební kampaně Mariny Le Pen jsou domácí trable „obyčejných“ Francouzů. Američtí republikáni ve svých vystoupeních odklání pozornost od války směrem k inflaci, vysoké ceny benzínu kupříkladu zhusta neinterpretují jako důsledek putinovského běsnění, ale energetické a environmentální politiky demokratů. Propad životní úrovně se může proměnit v mocenský výtah pro nacionalistické populisty, jejichž osud vypadal ještě před pár týdny, na počátku války, zpečetěn.

Konflikt se tak bude muset přenést i na domácí scénu. Sama podpora Ukrajiny nebude stačit, na domácí půdě se začíná vést souboj o to, jestli jednotlivé země udrží vnitřní jednotu. Jistý vnitřní souboj bude muset svádět každý individuálně, ale roli budou muset sehrát i veřejné autority včetně politické reprezentace. O válečné situaci i jejích důsledcích na život v zemi je potřeba neustále komunikovat. Zároveň bude potřeba rozumně a bez ohledu na ideologické ukotvení vlády pomáhat lidem, pro které je všeobecné chudnutí skutečným existenčním problémem.

Kde pomoci nelze, je potřeba vysvětlovat a také třeba jen projevovat účast. Lidé jsou dospělí, chápou, co se děje, v prvních týdnech konfliktu to prokázali. Takové vzepětí nicméně není samozřejmé, na udržení jednoty je třeba aktivně pracovat, problémy a témata zdražování a poklesu životní úrovně je potřeba řešit, aby se nestala snadnou kořistí populistů. S nimi totiž zásadně posiluje i Vladimir Putin a jeho válečný režim.