Senátoři odjišťují zbraně, aby získali voliče

Senátoři ve čtvrtek schválili návrh na zakotvení “práva bránit život se zbraní” do Listiny základních práv a svobod. Změna musí ještě projít Poslaneckou sněmovnou, znovu se vrátit k senátorům - a k definitivnímu přijetí je pak zapotřebí v obou komorách vyšší většiny hlasů než u běžných zákonů. Je však pravděpodobné, že Poslaneckou sněmovnou návrh projde: poslanci se už v roce 2017 sami vydali podobnou cestou - v čele s tehdejším ministrem vnitra Milanem Chovancem, který bojoval proti přijetí unijní zbraňové směrnice, jež omezila z důvodu bezpečí veřejnosti vlastnění krátkých poloautomatických zbraní.

Snahu poslanců tehdy zastavil až Senát s argumentem, že takový krok nedává smysl. Avšak uplynulo jen pár let a část senátorů se snaží o podobnou věc. A pokud se parlament nakonec rozhodne změnit ústavní pořádek, bude to teprve druhá novela Listiny základních práv a svobod v historii České republiky - ačkoliv pro takto výjimečný zásah senátoři nepřednesli relevantní důvody.

Z hlediska potřeby bránit život “se zbraní” je totiž senátorský návrh zbytečný. Listina základních práv a svobod už nyní obsahuje ustanovení týkající se práva každého na život, které dostatečně zajišťuje i jeho ochranu (ať už se zbraní či bez ní). Již dnes navíc platí, že právo bránit sebe nebo jiného člověka i se zbraní v ruce zaručuje trestní zákoník, podle kterého trestný čin nespáchá ten, kdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem.

To nenápadně přiznávají i sami navrhovatelé, když v důvodové zprávě píší, že se v případě slova zbraň jedná o “symbolické povýšení” bez praktických dopadů. Nicméně druhým dechem svým voličům veřejně a mylně vzkazují, že jde o “zásadní a potřebné doplnění Listiny”, které představuje “explicitní ochranu života”. Ani Ústava, ani Listina tu však nejsou primárně od toho, aby se v nich bez dalšího “něco navíc” deklarovalo, zvlášť ne tehdy, když už je v ní vše potřebné v tomto ohledu řečeno. A nejde jen o to, že do právního řádu možná přibude další zbytečné ustanovení.

Čistě odborně je jasné, že zmíněná ochrana před potencionálními kroky Evropské unie nemá oporu v realitě. Novela nemůže vytvořit překážku pro plnění závazku členského státu, pokud evropská úprava nezasahuje do národní identity členského státu - a jak už dříve upozorňovali jiní, těžko Evropskou unii přesvědčíme, že ustanovení dopsané v roce 2020 je naším základním ústavním principem. A nejenže novela v praxi nezabrání Evropské unii v regulaci zbraní, návrh je k tomu napsán tak nešikovně, že české držitele zbraní „neochrání“ ani před případnou snahou českých zákonodárců upravovat držení či nošení střených zbraní.

Navrhovatelé totiž přímo nemluví o “střelné zbrani”, ale o “zbrani” v obecném smyslu, což je pojem v právu chápaný šířeji a může znamenat zjednodušeně řečeno cokoliv, čím se lze účinně bránit - od kamene, pepřového spreje až po pistoli. I kdyby tak v budoucnu vznikla zákonná úprava, která chce držení střelných zbraní eliminovat, ani tahle „pojistka“ zakotvená na ústavní úrovni tomu nezabrání. Z druhé strany naopak novela může do budoucna způsobit spíš řadu interpretačních problémů; někteří právní experti ji dokonce považují až za předpolí pro situaci, kdy by se stát mohl postupně vzdát své úlohy chránit bezpečí a život občanů a pomalu by se přibližoval americkému způsobu uvažování o velmi benevolentním držení zbraní.

V debatě každopádně nezazněly žádné právní argumenty, které by dávaly za pravdu nezbytnosti změny – a není to vlastně tak překvapivé, protože motivace navrhovatelů je třeba hledat jinde. Nelze se totiž ubránit dojmu, že někteří ze senátorů podlehli tlaku nebo hlasitému volání početné lobbistické iniciativy LIGA LIBE, která sepsala petici čítající přes sto tisíc podpisů a dlouhodobě brojí proti přijetí evropské zbraňové směrnice. Ve stejném duchu senátoři v čele s Martinem Červíčkem (ODS) staví obhajobu návrhu na protievropské rétorice, když o změně Listiny mluví jako o “pojistce” proti “možným” budoucím snahám Evropské unie omezovat vlastnictví zbraní.

Skutečné motivace může dokládat i výrok předsedy ústavně-právního výboru Miroslava Antla (ČSSD), který na plénu změnu podpořil proto, že ho “voliči v regionu masivně žádají o zakotvení tohoto práva”. Z pohledu navrhovatelů to dává jistý smysl: někteří ze senátorů budou na podzim bojovat o znovuzvolení a masivní podpora petice ukazuje, že harašení zbraněmi a “zlým Bruselem” by jim mohla zajistit senátorské místo na dalších šest let.

Těžko asi chtít, aby navrhovatelé férově přiznali, že jejich skutečným cílem je dostat do ústavního pořádku jakýmkoliv způsobem slovo “zbraň” - a vyjít tak zmíněné společenské poptávce. Tvrdit však, že ústavní zakotvení práva držet zbraň zařídí, abychom mohli lépe bránit svůj život, je klamáním v přímém přenosu. A rukojmím v téhle hře o voliče je nakonec nejvyšší řád země – což je v posledku hlavní problém návrhu, který přichází z místa, jež se označuje za  pojistku ústavnosti a dobrých zákonů.