Proč soudkyně uvěřila pohádce o zamilovaném Nečasovi

Když v květnu vynesla soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Helena Králová zprošťující rozsudek nad Janou Nečasovou (dříve Nagyovou) ohledně zneužití Vojenského zpravodajství, bylo to překvapení. Zdálo se totiž, že právě zneužití rozvědky milenkou premiéra Petra Nečase ke sledování jeho tehdejší manželky Radky je v celé kauze nejvíce kované – hlavně díky rozsáhlým odposlechům a také přiznání jednoho z šéfů rozvědky.

Nynější podrobné vysvětlení překvapivého zprošťujícího rozsudku - které se kvůli utajení soudkyní Královou dostalo na veřejnost až teď, když z něj citoval deník Právo -  je však skoro šokující. Vyplývá z něj totiž, že soudkyně zcela stoprocentně uvěřila výpovědi Petra Nečase, který si v mezičase vzal svoji milenku Nagyovou za manželku. Expremiér totiž řekl, že sledování bývalé ženy Radky si vlastně neobjednala ona, nýbrž on coby premiér.

Měl prý obavy „o život svůj i své rodiny“. A navíc nešlo o sledování, ale o kontrasledování, protože -  jak podle Práva stojí v rozsudku - už někdy v létě roku 2012 si Nečas všiml nezvyklého pohybu osob v okolí jeho tehdejšího bydliště a (tyto osoby) tam viděl opakovaně.  Proto také požádal v říjnu vojenské špiony bez vědomí vlády, aby tyto osoby prověřili - což může udělat právě jen v případě kontrasledování. Podle soudkyně je toto vysvětlení pravdivé, navíc proto, že ho potvrdili další obžalovaní.

Osobní selhání

Takže si to shrňme. Policejní zátah v kauze Nagyová se odehrál v červnu 2013. Na veřejnost se tehdy dostaly informace policie, která Nagyovou, Nečase i vojenské zpravodajce odposlouchávala a sledovala. Tedy informace, jak Nagyová rozdávala pokyny a šťavnatě svoji sokyni v lásce častovala.

Nečas pár dní poté jako premiér vydal prohlášení, v němž napsal, že o ničem nevěděl. Za připomenutí stojí, co tehdy přesně napsal: „Přestože jsem o tomto konání nevěděl, hluboce toho lituji a omlouvám se všem, kterých se mělo týkat.“ A dále: „Nikdy bych nepřipustil zneužití zpravodajských služeb k osobním a politickým účelům. Považuji také za nepřijatelné, že dva vysoce postavení představitelé Vojenského zpravodajství údajně přijímali pokyny od osoby, které k tomu neměla jakékoliv zákonné oprávnění.“ Onou osobou byla pochopitelně Nagyová.

Nyní očištěný šéf rozvědky Milan Kovanda po svém zatčení v červnu 2013 dokonce přišel s přiznáním k tomu, co tvrdila policie - tedy že se nezákonně nechal úkolovat od Nagyové a nařídil sledovat manželku premiéra. Proto ho také ostravský soud neposlal jako ostatní zadržené do vazby. „Bere to jako osobní selhání,“ říkal před dvěma lety za Kovandu jeho advokát Jiří Matzner.

Dnes je všechno jinak a soudkyně dala za pravdu příběhu zamilovaného Nečase, který vzal vše na sebe; Kovanda se s ním tak u soudu zřejmě svezl. Nakonec kdo by se nechal dobrovolně odsoudit, když se zjeví „klíčové svědectví“ -  jak soudkyně tituluje vyprávění expremiéra.

Vážné otazníky tedy zůstávají i po zdůvodnění rozsudku. Proč Nečas po celou dobu nevypovídal a nechal svoji nastávající projít vyšetřovacím a soudním martyriem, když bylo od začátku jasné, že příkazy rozvědčíkům dal on sám?  Proč se před dvěma lety omlouval za nezákonné sledování, když věděl, že ve skutečnosti bylo vše zcela v pořádku?

Kde žijeme

Nepochopitelné také je, proč se Nečas v obavách „o život svůj a rodiny“ vydává s prosbou o kontrasledování za vojenskými zpravodajci a nejde na policii. Nebo do Bezpečnostní informační služby. A jaké ohrožení pro něj a jeho rodinu znamenali dva pracovníci úřadu vlády, které nemohla vystát právě Nagyová - a podle odposlechů na ně měla spadeno kvůli obavě, zda nevědí o jejím vztahu s premiérem a někde je neprozradí?

Soudkyně se dokázala vypořádat se sledováním těchto dvou osob tím, že vojenští rozvědčíci si na to zaplatili bezpečnostní agenturu, a vlastně to tedy nebylo v jejich režii. Navíc prý šlo o podezření ze zneužití služebního vozidla a také o obavy o život premiéra a jeho rodiny. Takže jednou život premiéra chrání přímo rozvědka, jednou se na to najímá agentura…

Zůstává rovněž nepochopitelné, čím vším se vlastně tuzemské vojenské zpravodajství může legálně zabývat. Možná bychom všechny ostatní služby i policii mohli zrušit, protože jak je vidět, obavy o život vyřeší vojáci a bezpečnostní agentury. Ale ještě není všem dnům konec. Rozsudek bude zkoumat odvolací soud, kam se chtějí žalobci z olomouckého vrchního státního zastupitelství obrátit. Potom teprve bude možné dělat definitivní závěry, v jaké zemi vlastně žijeme.