Přátelé Izraele, nebo Miloše Zemana?

Pokud by do Česka v těchto dnech přijel editor amerického časopisu Foreign Policy neznalý českých reálií, musel by se tetelit radostí: Tahle země působí jako naprostý ráj pro milovníky zahraniční politiky! Izraelský premiér oznámí, že chce zabrat část území na Blízkém východě, a zdejší scéna už několikátý den neřeší téměř nic jiného než záměr nové Netanjahuovy koalice. K plánu anektovat část Západního břehu Jordánu se ve sledu čtyř dnů stačili vyjádřit současný ministr zahraničí a pět bývalých šéfů české diplomacie, současný předseda vlády i minulí premiéři, prezident republiky, předseda Poslanecké sněmovny, ministr vnitra a mnozí další.

Cizinec by ale rychle zjistil, že Česko zahraničněpolitickým rájem není. Naopak, vůči dění za hranicemi státu vykazuje česká politika většinově značnou lhostejnost, výrazně větší než reprezentace v ostatních zemích regionu. Spíš než přebujelost domácí reakce je problémem českých volených zástupců dlouhodobě malý přenos zahraničních témat do zdejšího prostředí - a to i tehdy, když jsou ve hře principiální otázky, na které bude jednou historie vzpomínat jako na body zlomu. Jedinou výjimkou je právě Izrael.

Trojice šéfů diplomacie ve složení Tomáš Petříček, Lubomír Zaorálek a Karel Schwarzenberg v sobotním článku otištěném v Právu varovala před Netanjahuovým plánem efektivně znemožnit do budoucnosti vznik palestinského státu . Dva dny poté napsal komentář do stejného listu Radek Vondráček. Šéf dolní komory za hnutí ANO zahraniční politiku přitom zpravidla nekomentuje a neudělal tak ani v případě, když Čína bezostyšně vydírala a zastrašovala stát kvůli zamýšlené cestě jeho nejbližšího pracovního partnera, předsedy horní komory parlamentu, na Tchaj-wan. Jaroslava Kuberu stál zřejmě čínský tlak život, Radek Vondráček si ale za celou dobu nenašel čas, aby nad sporem veřejně popřemýšlel. Udělal to až v případě Izraele, když napsal, že “uskutečnění lidského snu o svobodě je nesmírně obtížné” a my nemáme Izrael “mentorovat”. Čínské “mentorování” Česka, řečeno velmi eufemisticky, nechalo Radka Vondráčka chladným.

Podobně křečovitě vypadá reakce vicepremiéra a ministra vnitra Jana Hamáčka. Šéf ČSSD sice nechá měsíce bez odpovědi evropská témata čekající za rohem, třeba žádost řeckého ministra vnitra, abychom převzali několik dětí z tamních uprchlických táborů, ale svého stranického podřízeného Petříčka si zve už první pracovní den po zveřejnění článku na kobereček, aby mu vyčinil za narušení strategického spojenectví s Izraelem.

Petříček a další autoři přitom nic neporušili. Česko o privilegovaný vztah s Izraelem na všech klíčových fórech dobře pečuje. Příkladem je i poslední videokonference ministrů zahraničí států EU předminulý týden, kde se mimo jiné zásahem Tomáše Petříčka podařilo smést ze stolu návrh na sankce proti Izraeli, pokud by Netanjahu uskutečnil svůj záměr. Kritika izraelských plánů z pera českých ministrů byla velmi mírná a svým obsahem Izrael nepobouřila, jak ukazuje tamní odezva. Izraelští komentátoři jsou v mnohem menším šoku než česká politická scéna a řeší se hlavně věcná stránka tématu - konkrétně závěr zmíněného článku Radka Vondráčka, v němž šéf sněmovny zpochybnil podporu dvoustátí coby pilíře české zahraniční politiky na Blízkém východě.

Hysterie, která se rozlila Českem, vypovídá mnohem víc o nás samých. Ukazuje, že o Izraeli neumíme debatovat, aniž bychom si brali na pomoc ideologii a emoce (expremiér Mirek Topolánek nazval článek ministrů “podlou zradou” Izraele). Naše argumenty jsou přitom mělké a rychle sklouznou k osvětimským komínům nebo postřeleným palestinským dětem po zásahu izraelské armády, protože na věcnou diskusi nejsme zvyklí: neumíme ji, netrénujeme se v ní. Banální pravdou přitom je, že Izrael je možné mít rád, stát při něm jako jediné demokracii na Blízkém východě, a zároveň kritizovat konkrétní kroky jeho vlády. Slovy Ireny Kalhousové, šéfky Herzlova centra izraelských studií Univerzity Karlovy, “Izrael není jen zlý, nebo hodný”.

Česká zahraniční politika reprezentovaná Tomášem Petříčkem dlouhodobě odmítá uznat ruskou anexi Krymu coby akt odporující mezinárodnímu právu a politickému řádu, v němž se pohybujeme. Ve stejné logice nyní šéf diplomacie varoval Izrael před zamýšlenou anexí cizího území. Vzal si na pomoc další dva ministry zahraničí a zvolil formu novinového článku, aby věc měla punc přátelsky míněného apelu, a ne oficiální kritiky vlády (pro tuhle cestu se rozhodli Boris Johnson s Emmanuelem Macronem a dalšími ve společném dopise Netanjahuovi, kde záměr jeho kabinetu odsuzují).

Forma, jakou Petříček zvolil, v diplomacii jinak docela běžná, je jistě k debatě - a pokud je pravda, že o svém záměru předem neinformoval předsedu svojí strany Hamáčka, udělal taktickou chybu. Na podstatně věci to však nic nemění. Hlavní Petříčkův kritik Miloš Zeman dlouhodobě hájí silovou politiku a v souladu se známou nenávistí vůči muslimům nemohl jednat jinak, než se zastat Netanjahuových plánů. Na pomoc mu přispěchali Andrej Babiš, Vondráček, Hamáček a další, ale jejich zařazení do neoficiální skupiny přátel Izraele mezi českými politiky je čistě transakční věc. Pro všechny zmíněné je výhodné být v přízni na Hradě a podporou Izraele nic neztratí u voličů. Starost a zájem o Blízký východ nebyl jejich hlavní motiv. Ten hledejme spíš u Petříčka nebo Schwarzenberga.