Marek Dalík to vzal na sebe

Marek Dalík dostal za žádost o téměř půlmiliardový úplatek (v korunách) čtyři roky vězení. A pokutu čtyři miliony korun; když ji nezaplatí, půjde za mříže na další dva roky. Tahle stručná informace v sobě skrývá kus novodobých dějin. Jejich temnotu a aroganci i světlo a pokání. Pro Marka Dalíka i pro českou společnost by měl být rozsudek cestou k pochopení, jak funguje institucionální spravedlnost. Základním poznáním je, že není tak spravedlivá, jak většina společnosti očekává. A bude to tak napořád.

Marek Dalík, někdejší pravá ruka šéfa ODS a premiéra Mirka Topolánka, šedá eminence moci minulé dekády a přítel kdekoho, se musí logicky cítit ublíženě. Neexistuje žádný přímý přesvědčivý důkaz, že by si o úplatek řekl. Neexistuje žádný odposlech, na němž bychom mohli slyšet, jak si říká o peníze. Marek Dalík a evidentně i jeho obhájce Tomáš Sokol očekávali, že to bude stačit na zprošťující rozsudek.

Proti Dalíkovi ale existuje velmi silný řetězec nepřímých důkazů. Opravdu silný. Od zakonspirování schůzky, na níž si měl Dalík říct o úplatek, přes dokumenty dodavatele strojů Pandur, o které ve věci šlo, až po výpovědi bývalého premiéra Mirka Topolánka. Podrobnosti popsal Respekt před čtyřmi měsíci v článku Bezvýznamná schůzka premiérova poradce. A ten řetězec vedl ke dvěma soudním verdiktům, které se zdají být docela na vodě.

Buď si Dalík řekl opravdu o úplatek, ale potom musel být domluven s nejvyššími politiky, protože bez nich by nedokázal splnit, co slíbil. Tedy přesvědčit vládu, aby pokračovala v dokončení nákupu strojů Pandur. Pokud to tak bylo, přijal Dalík nyní vinu i za své kamarády politiky. Přijal ji však i v případě, v němž soud tvrdí, že v tom s politiky nejel a výrobcům Pandurů sliboval, co nemohl splnit – protože Marek Dalík i my víme, že tak hloupý a nezkušený nebyl. A konečně, Marek Dalík si o úplatek neřekl a celé je to šílená konspirace výrobců strojů Pandur, kteří se rozhodli prodat stroje Česku za každou cenu a použili k tomu jakési ne zcela průhledné vyděračské metody, jejichž obětí se Dalík stal.

Uvěřit můžeme podle nátury kterékoli z verzí. Nižší soud věřil první verzi, odvolací druhé a nemalá část veřejnosti věří té třetí. Přitom cítíme, že ani jedna z nich nepřináší žádnou zvláštní katarzi a pocit spravedlnosti. Armáda stroje skoro za patnáct miliard korun nakoupila a byl to pro ni i pro nás, daňové poplatníky, špatný obchod. Pokud šlo v nákupu o korupci, není nijak prokázaná; soud nakonec řekl, že si Dalík schopnost něco prosadit vymyslel a snažil se vylákat půl miliardy pod falešnou záminkou svého vlivu. Přitom řetězec nepřímých důkazů a faktů, který se týká nákupu obrněnců, už od roku 1999 ukazuje, že šlo s největší pravděpodobností od počátku o obchod, v němž doufali jeho političtí, lobbističtí i někteří odborní strůjci získat korupční peníze.

Jak nás může tedy uspokojit trest pro jednoho muže? Tím, že přestaneme věc vnímat jako trest pro Dalíka, ale jako dlouhodobý a poměrně úspěšný pokus zmapovat záludnosti a nezákonnosti jednoho období české historie. Podstatnější než ty čtyři roky vězení jsou informace nashromážděné ve vyšetřovacím a justičním spisu. Ukazují, jak se uzavíraly miliardové obchody, ukazují nečisté zájmy všech účastněných stran obchodu - a ukazují i složitost a nesnadnost nalezení a výkladu důkazů, které se v hospodských řečech zdají být tak jasné a neprůstřelné. Kdybychom chtěli, mohli bychom se poučit.

Spravedlnost procesu kvůli možnému úplatku při nákupu strojů Pandur je v jeho průběhu samotném. Pan Patizon říká, že to zní moc filozoficky a buddhisticky. Ale i on - stejně jako autor - si myslí, že je to tak. Spravedlnost můžeme najít v tom, jak se detektivové, žalobci, soudci, média i veřejnost snažili najít, jak to opravdu bylo. Dopadlo to tak, jak to dopadlo. Lépe to zatím neumíme. Ale před deseti lety jsme neuměli ani tohle.