Kafe bez cigára

Vzpomínám, jak jsem jako šestnáctiletý jezdil vlakem zásadně v kuřáckých vagónech. Kterékoli místo, na němž jsem si mohl zapálit, jsem i další dlouhá léta považoval za jistou výspu svobody. Jistě, kouření je škodlivé, ale jděte se vycpat vy svatouškové, kteří mě napomínáte za cigaretu zapálenou na autobusové zastávce. Co děláte proti automobilovým výfukům, komínům bez filtrů, umírající severočeské krajině a továrních provozech plných jedů? Nic, že, tak se nepleťte do mého kouření. To bylo ještě za totáče - a vyfouknout do obličeje kouř chlápkovi, který mával průkazkou pomocné stráže VB, bylo rebelské.

Taky si vzpomínám, jak se v devadesátých letech kouřilo na poradách a ve všech kancelářích Respektu. Nebo jak jsem si v Paříži zapálil v obchodě s bagetami jen proto, že se to mohlo. Totéž v metru. Vajgly jsem na zem neházel, to ne, ani v Praze, ani jinde, to nebylo fér. Do roku 1991 jsem kouřil doma v kuchyni, pak mě děti požádaly, zda bych s tou cigaretou nechodil raději na balkón. Udělal jsem to, a v ten okamžik pro mě cigareta ztratila hodnotu svobody a stala se symbolem pokrytectví. Kouřil jsem dál, kde to šlo. Doma ale ne! A věděl jsem, že jsem pokrytec. Cigareta byla od té doby svoboda naoko.

Od té doby jsem několikrát přestal kouřit, pak začal, teď jsem už několik let ve fázi nekouření, cigaretu považuji za zbytečnost. Ale to není důležité, kuřáky nenapomínám a sedět v hospodě, v níž se kouří, mi nevadí. Tohle všechno píšu kvůli jisté myšlence, o níž se domnívám, že velmi charakterizuje Čechy, Moravany i Slezany. Konzultoval jsem tu myšlenku s panem Patizonem a celkem se mnou souhlasí.

Hodně kuřáků, které znám a kteří kritizují zákaz kouření, jenž začal platit v hospodách, kavárnách a dalších místech, si totiž už léta doma nezapálí. Vlastně kromě několika docela těžkých případů neznám vůbec nikoho, kdo by kouřil doma. Ve svém bytě, ve svém domě. Tihle kuřáci už dávno pochopili, že žít v kouři nebo něčem ještě horším, ve smradlavém odéru, který vydávají popelníky plné nedopalků, je neestetické, prostě na houby. Nicméně většina z těchto lidí bere zákaz kouření jako atak své svobody. Práva, které si ve svém soukromí dávno odepřeli.

To se mimochodem netýká jen cigaret. Spousta lidí, kteří mají doma uklizeno, celkem kašle na to, jak je uklizen veřejný prostor. Přemýšlel jsem, proč se v Česku zákon o nekouření na některých veřejných prostorách nedařilo tak dlouho prosadit. Nyní vyvozuji z výše zmíněných zkušeností, že občanům dost dlouho trvalo, než pochopili, že chránit veřejný prostor je stejně důležité jako pečovat o ten svůj, domácí. Trochu v tom tápou, ale pohnulo se to. Takže sláva.

Má liberální duše mi nicméně dlouho říkala, že zákaz kouření ve všech hospodách není fér. Proč by to nemohlo zůstat na majitelích a hostech? To by bylo v pořádku, v Němčičkách se dohodneme, že budeme v hospodě u Jana kouřit, tak budeme. Tuhle myšlenku jsem ale opustil už v době, kdy jsem ještě kouřil. Mluvil jsem s kamarádkou, která dělala barmanku v jednom malém městě. Jako nekuřačce jí vadil kouř. Tak proč neodejdeš? Ptal jsem se. A kam asi? Ty si myslíš, že tu mám na výběr? Blíž jsem její odpověď nezkoumal, nemělo to smysl, ale najednou pro mě získalo smysl přestat kouřit. Což mi vydrželo doteď.

Nikomu neberu svobodu kouřit. Ale tenhle svět je divoký a nebezpečný a já jsem rád za každý krok, který vyjadřuje nějakou vstřícnost k okolí. Omezení emisí, ochrana lesů, tažení proti řepce, omezení rychlosti, úcta k lidem s postižením a milion dalších věcí. Zákaz kouření ve sdílených prostorách tímto krokem je. Dokonce si myslím, že nejde o žádný atak svobody. Jde o kázeň a kázeň je výraz sebevědomí - a sebevědomí bez vědomí svobody neexistuje. Ale to už jsme trochu jinde, jak říká pan Patizon.