Jsme odsouzeni ke lhaní?

Moje představa o žurnalistice je poměrně jednoduchá: přinášet informace, analýzy či komentáře založené na faktech a pak nechat na čtenářích, ať se sami rozhodnou, jak s tím naloží. Nemám ambici lidi vychovávat ani měnit jejich postoje. Za prvé proto, že vím, že by to bylo marné, za druhé proto, že vycházím z vědomí vlastní omylnosti. Ideální dopad vlastního textu vidím v tom, že čtenáři začnou přemýšlet o tématu, které rozebírám.

V poslední době se ale stále častěji debatuje o tom, že tenhle přístup naráží na své limity. Ocitli jsme se v časech, kdy je tento přístup snad dokonce zradou demokracie? Nebylo by nyní zodpovědnější prostě lhát, manipulovat, vymýšlet si? Zachovejme se nyní politicky nekorektně - kde kdo po tom dnes volá, tak proč se jednou nepřidat - a řekněme si to upřímně: Nikdy nebylo snazší manipulovat masou. Kombinace bulvárních médií, sociálních sítí a populistických politiků je smrtící pro jakoukoli veřejnou debatu. Lidé nejsou hloupí, ale zmanipulovatelní ano. Pokud tedy jedna strana tak silně manipuluje, má se ta druhá přidat stejnými zbraněmi?

Řada odborníků mluví o tom, že jsme se ocitli v éře, kde pravda přestává mít v médiích a politice místo. Naposledy o tom napsala velmi zajímavý článek šéfredaktorka The Guardian Katharine Viner. Část politiků, ale i médií zjistila, že největší zásah u veřejnosti dosáhnou cílenou lží. To by asi nebyla zase taková novinka, avšak novým jevem je, že jim tato lež nijak neublíží.

Například jeden z hlavních sponzorů kampaně za odchod Velké Británie z EU Arron Banks vysvětlil úspěch svého tábora jasně: zastánci setrvání v Unii se drželi faktů „a to prostě nefunguje“. Paradoxní je, že šíření nepravd pomáhají i nejserióznější média. Řídí se totiž pravidlem, že je třeba mít vždy hlas pro a proti. „Jestliže 99 odborníků prohlásilo, že (brexit) ekonomiku poškodí a jen jeden nesouhlasil, BBC nám oznámila, že každá strana má na věc jiný názor. To je katastrofální chyba, která pomáhá zakrýt pravdu,“ píše Viner.

O změně mediálního prostředí se nicméně píše a mluví téměř všude. Řada mediálních expertů se například domnívá, že se přiblížil konec jednoho legendárního novinářského žánru  - rozhovoru. Co si má novinář počít s politikem, který mu s klidem lže do očí? Nestává se tak vlastně užitečným idiotem, který šíří politikovy manipulace? O tomto tématu například psal server Politico. Ostatně tohle téma jsme řešili a řešíme i my – český prezident Miloš Zeman si s pravdou vůbec nedělá starosti.

Ale zpátky k otázce. Nastal čas, kdy je jediným „veřejným zájmem“ lhát, aby se vyrovnala lež druhé strany? Jak se mají chovat v dnešní době média? A zejména ta seriózní? Třeba kolem zmíněného brexitu si vymýšleli i politici hájící setrvání Británie v EU. Jenže jejich tvrzení vyvracela solidní média, a to dokonce i ta, která měla stejný názor na budoucnost země v EU. Naproti tomu bulvár, který byl velmi tvrdě za vystoupení, útočil jen na výroky politiků s opačným názorem. Nesloužila tak vlastně poctivá žurnalistika těm, kteří se nebáli využít všech dostupných prostředků včetně lži a manipulace?

Možná, že ano, ale na to nejde brát ohled. Vsadit na představu, že lidé jsou tak hloupí, že jim musí novináři pomoci v pochopení událostí manipulací, znamená vydat se rovnou do pekel. Mnohem cennější je to, co udělala šéfredaktorka Viner, tedy pojmenovat a ukazovat rizika dnešního světa, kde se pravda dostává do defenzivy. A zároveň si říct, že je nejvyšší čas opustit zhoubnou představu, že smysl novinařiny je pouze v tom dát prostor k vyjádření oběma stranám sporu. Novináři se mají snažit hledat pravdu. Je to sice těžké, ale o to důležitější.