Jak můžeme justici věřit?

Jestli člověk od soudce něco opravdu neočekává, je to zjevná manipulace důkazů. Právě to dělal pražský soudce Alexandr Sotolář ve známém případu jízdní karty pražanů Opencard, když dvakrát odsoudil bývalého pražského primátora Tomáše Hudečka a jeho kolegy z rady hlavního města za porušování povinností při správě cizího majetku. (Podle obžaloby měli neoprávněně zvýhodnit firmu Haguess, v její prospěch měli obejít zákon o veřejných zakázkách a domluvit se s ní na zakázce na pokračování karty; politici ve skutečnosti napravovali chyby bývalého vedení radnice v čele s Pavlem Bémem.) Kárný senát Nejvyšší správního soudu dnes uznal Sotoláře vinným, trest ale vynesl nepochopitelně mírný.

Jak již v minulosti vyšlo najevo, Sotolář u soudu opakovaně upravoval výpovědi, vždy tak, že hrály v neprospěch politiků. Oficiálně na to upozornil před časem odvolací Vrchní soud, když jeho původní verdikt zrušil. „Nejzásadnější vady napadeného rozsudku, v jejichž důsledku není možné přijmout jeho následné skutkové ani právní závěry, spočívají v tom, že soud prvního stupně dezinterpretoval obsah některých, pro skutkové i právní závěry významných důkazů,“ stálo v předloňském usnesení vrchního soudu.

Na následujících patnácti stránkách soud rozepisoval, kde všude změnil Sotolář výpovědi tak, aby vyznívaly v neprospěch politiků. „Jako advokátní kancelář jsme posoudili, zda podmínky jednacího řízení jsou splněny, a dospěli jsme k tomu, že ano. (…) Jiná možnost tam nepadala reálně do úvahy,“ uvedl v listopadu 2015 při hlavním líčení u městského soudu Jan Labský. Právní kancelář, v níž pracoval, Hudečkovi a spol. schválila jako právně průchozí možnost vyhnout se výběrovému řízení.

I když Labský u soudu podpořil Hudečkovu verzi, že zakázka nešla udělat jinak, soudce Sotolář jeho slova přenesl do písemného vyhotovení rozsudku jinak. V jeho interpretaci z nich vyplývá, že politici jednali nerozvážně. „Svědek si totiž nedokázal vybavit ani to, zda byly v daném případě v jeho přítomnosti vůbec probírány podmínky pro použití jednacího řízení bez uveřejnění,“ shrnul výpověď Labského Sotolář.

Další svědkyně Radka Šimková, rovněž zaměstnankyně zmíněné právní kanceláře, soudu řekla, že s kolegy opakovaně řešila pro magistrát způsob zadání zakázky a vždy došli k závěru, že řádný tendr není možný. Upozornila také, že město bylo vázané původně špatně nastavenou smlouvou jeho předchůdců s firmou Haguess. „Já jsem pořád toho názoru, že když si analyzuji tu smlouvu, tak to opravdu byla správná volba v té situaci,“ sdělila soudu Šimková. Soudce Sotolář její výpověď shrnul tak, že si „právní důvody pro použití jednacího řízení bez uveřejnění nevybavila“.

Když se později u soudu rozebíralo, zda šlo vyřešit problém jinak, například že by část systému pod sebe převzal od firmy Haguess pražský dopravní podnik, uvedl jeho zástupce Vladimír Pospíšil, že ano. Hned ale zpochybnil, že to bylo v danou chvíli ze strany dopravního podniku proveditelné. „Podmínkou bylo, abychom k tomu dostali dokumentaci. Tu si ale Haguess chránil. My jsme byli technicky schopni to převzít, ale prakticky o tom systému nikdo nic nevěděl,“ sdělil soudu Pospíšil. Soud z toho vyvodil, že Pospíšil tvrdí, že dopravní podnik byl schopen závazky převzít.

Vrchní soud soudci Sotolářovi vytkl i další dezinterpretace, na základě studia všech výpovědí dospěl k tomu, že „jejich význam byl interpretován soudcem v rozporu s jejich skutečným obsahem“. Pro soudce Sotoláře měl nakonec případ dohru v dnes skončeném kárném řízení, jeho nadřízený, šéf Městského soudu Libor Vávra pro něj žádal odvolání z funkce předsedy soudního senátu, ministryně spravedlnosti Marie Benešová žádala jeho úplné odvolání z funkce.

Kárný senát nakonec zvolil mírnější trest, Sotolářovi ponechal talár, nebude už ale předsedat soudním senátům. Soudit nicméně může dál. „Je to něco nemyslitelného, co by se vůbec nemělo v justici dít, totálně to znevěrohodňuje justici,“ uvedla po verdiktu ministryně Benešová s tím, že nikdo nemůže zaručit, že Sotolář nebude podobný postup opakovat v budoucnosti. A právě o to mimo jiné jde. Základy právního státu stojí na důvěře jeho občanů, že soudci nestranně řeší spory a hledají a nacházejí spravedlnost.

Kárný senát Nejvyššího správního soudu veřejnosti vyslal zprávu, že když soudce manipuluje, nemusí se bát přísnějšího trestu. Tím ale pak soudy jako nezávislí arbitři hledání pravdy ztrácejí smysl. K čemu je potom potřebujeme, když se nemusí držet zákonů a pravidel? Podle předsedy kárného senátu Aleše Roztočila se neprokázalo, že by Sotolář své zásahy dělal ve snaze poškodit obžalované. I to je mimo. Jestli k něčemu vedly Sotolářovy zásahy, pak k tomu, že obžalovaní byli bezprecedentně poškozeni. Soudní verdikt jim pošpinil jména, bylo na ně nahlíženo jako na vinné. Některým to podlomilo zdraví, další kariérně museli skončit v politice. Chování soudce Sotoláře byl mimořádný exces, ještě horší ale je, že justiční systém si s ním neumí poradit, zjednat nápravu a místo toho ho kryje.