Jak jsem zachránila život svojí babičce

Když mi byly čtyři roky, zachránila jsem život svojí babičce. Jednoho dne ráno jsem ji našla ležet bezvládně na zemi, převlékla jsem se z pyžama, vylezla oknem přízemního vesnického domku, kde jsme tehdy bydlely (vraty byla příliš těžká, a navíc jsem jen tak tak dosáhla na kliku), a šla zavolat pomoc. Lékaři pak konstatovali, že včasný převoz do nemocnice jí opravdu pomohl a ona žila dalších patnáct let.

Protože v nemocnici byla zároveň moje matka a jinou blízkou rodinu jsem neměla, neskončila jsem sice nějakým zázrakem v dětském domově, ale nějakou dobu jsem s batůžkem putovala po různých vzdálených příbuzných a máminých kamarádkách. Tu dobu mám trochu v mlze, ale zřetelně si vybavuji, jak na počátku této pouti, chvíli poté, co babičku odvezla houkající sanitka, sedím v kuchyni nějaké sestřenice z pátého kolene a jím chleba se škvarkovou pomazánku (jsme na moravském venkově). A silně vnímám starost všech dospělých okolo: co počneme s tímhle bezprizorním dítětem?

Protože byla osmdesátá léta, nebylo možné mámu ani babičku pořádně navštívit. Pokud tedy nepočítáme jeden výlet na nemocniční dvůr, během kterého vám řeknou, že vaše matka je ta rozmazaná postava v modrém mundůru, která vám mává z okna v pátém patře. Na tehdejší perspektivě to ovšem nic nezměnilo. Dětskou myslí viděno byla ta situace pořád stejná: dva nejbližší lidé, kteří představují celý můj svět, někam zmizeli a už se asi nevrátí.

Dlouho jsem tuto zkušenost nechápala jako událost většího významu, později pak jako hrdinský čin, za který děti dostávají medaile od hasičů. Až relativně nedávno jsem si naplno uvědomila, jak hluboce traumatická zkušenost to byla: jak zásadně mě formovala a ovlivnila v dalším životě.

Proto mě mimořádně silně oslovil rozhovor s neurovědcem Brucem Perrym, který do aktuálního čísla Respektu pořídil kolega Petr Třešňák. Perry zkoumá, jak vývojové trauma ovlivňuje nejen lidskou psychiku, ale přímo náš mozek, tělo i fyzické zdraví. “Je to, jako když stavíte dům. Pokud položíte základy trochu nakřivo, ovlivníte tím všechno ostatní, co v domě uděláte později. S mozkem je to podobné,” říká. “Všechno, co se odehraje v raném dětství, vytvoří základy pozdější stavby, základní síť toho, jak budete fungovat. Pokud zažíváte abnormální zkušenosti, bude mozek fungovat neorganizovaně: ovlivní to všechny jeho funkce, definuje, jak věci prožíváte, jak o nich přemýšlíte. A také to ovlivní, jak funguje zbytek vašeho těla, což je důvod, proč mají duševní potíže takový dopad na fyzické zdraví.”

Perry však zároveň dává naději, o níž mluví jako o nejlepší terapii. Se správným přístupem a porozuměním lze i takto vážné následky traumatu překonat: “Posouváte se kousek po kousku. Můžete postupně rozpojit vazbu mezi vzpomínkou na trauma, emocemi a fyziologickou reakcí. Lidé dokážou časem zrušit to spojení, takže mohou přemýšlet o své minulosti, aniž by to okamžitě spustilo tělovou reakci.”