Hana Hegerová uměla píseň proměnit v drama

Nepodobala se nikomu na tuzemské scéně. Tam, kde na počátku šedesátých let mnoho českých zpěváků objevovalo jazz, soul nebo rokenrol, Haně Hegerové učaroval chanson. Tedy francouzský žánr, který má v sobě vypravěčství i drama. Právě díky němu se stala hvězdou a nechala vyniknout svému podmanivému hlasu i smyslu pro napětí a sugestivnímu líčení životních peripetií i zklamání. Ta se objevovala snad ve jejích všech písních: od Brelovy předělávky Lásko prokletá až po skladby na posledním řadovém albu Mlýnské kolo v srdci mém z roku 2010.

Zemřela ve věku 89 let v Nemocnici Na Homolce, kde byla před měsícem hospitalizovaná po zlomenině krčku. V poslední dekádě se držela v ústraní a ani bezprostředně po vydání desky Mlýnské kolo v srdci mém příliš nevystupovala na veřejnosti, což bylo dáno jejím perfekcionalismem. Vše v její tvorbě i projevu bylo totiž propracované do posledního detailu. Tato pečlivost měla na svědomí mimo jiné to, že i v době, kdy mnoho zpěváků její generace točilo jednu desku za druhou, její diskografie čítá pouhých sedm alb, přičemž mezi předposledním Potměšilým hostem a finální nahrávkou měla dlouhých třiadvacet let pauzu.

Narodila se 20. října 1931 jako Carmen Farkašová a po začátcích v Bratislavě se už na počátku šedesátých let coby Hana Hegerová stala součástí živé pražské scény kolem divadel Rokoko a Semafor, kde zazářila ve hře Kdyby tisíc klarinetů. Už tehdy si její jedinečnosti všiml hudební kritik Jiří Černý a ve své knize Zpěváci bez konzervatoře uvádí, že Hegerová nemá v repertoáru písničky k vaření, holení nebo praní prádla. Žádné hity, které by posloužily jako kulisa. Zpívá písně, o nichž si pak posluchači říkají: „Taková ta smutná, vo tý holce, co se na ni všichni vykašlali… zpívá to ta… Ta Hegerová,“ píše Černý.

A dále uvádí, že písně z repertoáru Hany Hegerové si člověk vryl do paměti ne kvůli nakažlivému refrénu, ale kvůli hlasu, náladě, síle příběhu. Což je něco, co po celou kariéru vyžadovala od svých textařů od Pavla Kopty a Pavla Vrby přes Jiřinu Fikejzovou po Michala Horáčka. Ona pak příběh uměla vyslovit, dát mu život i vnitřní rozpory a přenést vše na posluchače.

Přimět ho, aby si od ní vyslechl příběhy o vášni, zklamání i naději a očekávání. Písně, v nichž ženy často činí špatná rozhodnutí nebo shovívavě glosují pošetilé a nezodpovědné chování mužů, jako tomu bylo na albu Potměšilý host, které pro ni připravil autorský tandem Hapka-Horáček a z něhož pocházel i její pozdní velký hit Levandulová.

V schopnosti učinit z písně malou divadelní hru s rozuzlením i katarzí neměla na tuzemské scéně srovnání. Tak se ostatně vnímala a v jednom z rozhovoru pro MF DNES z roku 2010 s velkou skromností a velmi nespravedlivě vůči šarmu svého hlasu uvedla: „Moje prestiž je v tom, že mám vždycky dobré texty a písničky jsou dobré i po hudební stránce. Proto si mě lidé kupují a chodí na koncerty. Jinak se necítím být zpěvačkou, to vskutku ne.“