Erdogan versus Macron: Urážky a provokace jsou strategií tureckého vladaře

Recep Tayyip Erdogan se v posledním týdnu rozparádil do série urážek Evropy a zvláště Francie. Celý kontinent se podle něj zhroutí, protože je nakažen “islamofobní chorobou”. Kvůli rasismu a nenávisti vůči islámu se Evropa podle tureckého prezidenta “každým dnem o kousek více přibližuje temnotám středověku”. A lví podíl na prohnilosti starého kontinentu má jeho francouzský protějšek. “Co má to individuum jménem Macron za problém s islámem a s muslimy?” čílil se o víkendu Erdogan. Francouzskému kolegovi doporučil, aby se nechal vyšetřit na psychiatrii, a své výpady pak turecký vladař korunoval pondělní výzvou k bojkotu francouzských výrobků.

Nač takové drama? Aktuálním spouštěčem byla minulý týden středeční razie v berlínské mešitě, kam policisté vyšetřující zneužití státní koronavirové finanční pomoci vkročili přímo během ranní modlitby. A především pak reakce Emmanuela Macrona na teroristický útok na francouzského učitele Samuela Patyho, jenž byl zavražděn džihádistickým mladíkem proto, že žákům ve škole ukazoval karikatury proroka Mohameda a vyučoval na nich princip svobody slova.

Macron již počátkem října oznámil přísnější politiku vůči “islamistickému separatismu” a po atentátu ubezpečil, že vůči islamistickému podhoubí tvrdě zasáhne. Jednoznačně se zastal prezentace karikatur proroka coby symbolu francouzského sekularismu, čímž vyvolal protesty a zmíněné bojkoty francouzského zboží v řadě muslimských zemí.

Erdoganovy urážky nejsou ničím úplně novým, poslední roky patří k hlavním nástrojům jeho vnitropolitické strategie. Zvláště po zmařeném převratu v roce 2016 panují v Turecku vypjaté nacionalistické vášně, které prezident hledáním vnějších nepřátel dál podněcuje. Podle mnoha analytiků to slouží k odpoutání pozornosti od závažných ekonomických problémů: turecká lira se právě propadla na historické dno, nezaměstnanost mladých lidí je vysoká. Erdoganovým neoislamistům postupně slábne voličská základna - a populární protizápadní rétorika na domácí scéně i vojenské angažmá v zahraničí mají tento pokles zvrátit.

Současné provokace přesto mají novou dimenzi: přichází po brutálním teroristickém útoku na běžného francouzského učitele, který turecký vladař ve svých projevech opomenul. Deník Le Monde píše, že vládu v Paříži vyloženě iritovalo, že po atentátu nepřišel od Erdogana žádný projev soucitu či solidarity. Francie proto stáhla z Ankary svého velvyslance na konzultace do Paříže a německý ministr zahraničí Heiko Maas následně řekl, že pozorujeme “nové dno” urážek přicházejících od Bosporu.

Konflikt mezi Erdoganem a Macronem je navíc živen tím, že země proti sobě stojí na mnoha bojištích. Macron tvrději než jiní předáci zemí NATO odsoudil loňskou tureckou invazi namířenou proti syrským Kurdům. V dlouhodobém sporu Turecka s Řeckem o vymezení námořních hranic a ekonomických zón ve Středozemním moři se jednoznačně postavil na stranu Atén a vyslal do oblasti francouzské vojenské lodě a stíhačky – na rozdíl od Německa, jehož prioritou je obnova dialogu mezi tureckými a řeckými předáky.

Erdogan a Macron proti sobě stojí i ve válkách v Náhorním Karabachu a v Libyi. Severoafrické bojiště přitom ukazuje, že spor není vždy černobílý: Macronova kritika tureckého vměšování a porušování zbrojního embarga působí dost pokrytecky, protože se nezmiňuje o rozsahem ještě větším porušování embarga na druhé, Francii bližší straně libyjského konfliktu.

S velkým pochopením pro podobné nuance a turecké národní zájmy na Blízkém východě už však Erdogan v evropských metropolích počítat nemůže. Jeho urážky a podněcování turecké diaspory Evropany od Turecka trvale odcizují – a nejen politiky, ale také veřejnost. Ke škodě dlouhodobého partnerství, ve kterém leží hodně potenciálu, jak je při pohledu na mapu zřejmé.

Erdoganovi to možná nevadí. Má pocit, že jej Evropa v minulosti nechala ve štychu při jednání o vstupu do EU i v prvních pěti letech syrské války. Z Turecka touží vytvořit jednoho z významných hráčů počínajícího multipolárního řádu. Slovy o údajném útisku islámu na Západě může krom vnitropolitických bodů nabrat i sympatie muslimů na celém světě a posílit tuto mocenskou ambici.