Chybám, které Amerika směrem k Íránu dělá, se nedá říkat strategie

Blízký východ je tak blízko velké válce, jako nebyl za několik posledních desetiletí. Má to řadu důvodů a vysvětlení, ale jedna síla zastiňuje všechny ostatní. Írán došel k tomu, že agresivní politikou směrem k Washingtonu a jeho spojencům může víc získat než ztratit. Za tímhle rozhodnutím stojí především jedna věc: smysluplná americká politika směrem k Íránu přestala existovat.

Podívejme se na selhání současného přístupu Washingtonu. Od května roku 2018, kdy prezident Donald Trump jednostranně odstoupil od jaderné dohody, začala Amerika s politikou „maximálního nátlaku“. Za Baracka Obamy bylo na Írán uvaleno 370 sankcí, během Trumpovy vlády vzrostlo toto číslo na víc než 1500. Írán se stal nejsankcionovanějším státem planety. Ostatní účastníci dohody – evropské mocnosti, Rusko a Čína – proti tomu protestovali, ale Amerika zavedla sekundární sankce a znemožnila jakýkoli obchod s Íránem. Bidenova vláda v této politice pokračovala, sankční režim zmírnila jen nepatrně.

A čeho že tento maximální nátlak ze strany posledních amerických vlád dosáhl? Když už Írán nemusel dodržovat podmínky a omezení daná dohodou, výrazně pokročil ve svém jaderném programu. Podle Mezinárodní agentury pro atomovou energii má dnes třicetkrát víc obohaceného uranu, než by dohoda dovolovala. Americký ministr zahraničí minulý měsíc oznámil, že Írán je jeden až dva týdny práce vzdálen od momentu, kdy začne vyrábět uran obohacený na úroveň, jakou jaderná zbraň vyžaduje.