Český boj s angličtinou pokračuje

My, kteří věříme na existenci politických stran a profese politik/politička jako takové, máme zároveň tendenci si politické strany idealizovat. Například si myslíme, že nejsou jen primitivním výtahem k moci, ale spíš chytře fungujícím mechanismem vyzdvihujícím ambiciózní muže a ženy k moci. Nebo nám připadá jasné, že někdo dopředu promýšlí, kdo jsou potenciální kandidáti na členství v budoucí vládě, a s nimi se pak v rámci časových možností pracuje. Třeba tím, že se najme učitel angličtiny, stanoví se rozvrh hodin a kantorsky se dohlíží, že nikdo nechybí. Motivace by měla být zjevná a od členství v EU jednou pro vždy daná.

Moje kamarádka před lety pracovala jako tlumočnice v Poslanecké sněmovně a jezdila s poslanci na služební cesty. Vyprávěla, že dobře anglicky uměl málokdo, ale tlumočit si nechávali skoro všichni. Dávalo to prý logiku. “Při politických jednáních mají být podmínky vyrovnané a znalost jazyka by neměla hrát žádnou roli. Zároveň i ti, kteří angličtinu ovládali dobře, byli rádi, když během těch několika vteřin, kdy mluví tlumočník, měli možnost promyslet si odpověď,” vysvětlovala, proč bylo tlumočení pravidlem.

Z politické praxe zkrátka vyplývá, že při oficiálních jednáních nemusí být neznalost jazyka zásadním problémem, u členů vlády dokonce ani nesmí. Jak už ale mnohokrát padlo, potíže nastávají v zákulisí při navazování užších kontaktů, které pak mohou hrát v politice významnou roli. Tuplem to platí v evropské politice, kde se jednotliví aktéři vídají opakovaně, a mohou tak navazovat neformální vztahy velmi snadno. Zemím, které do takového prostředí vyšlou člověka bez znalosti angličtiny, není (v obecné rovině) příliš rozumět a vzniká tendence nebrat je vážně.

To se právě teď podle všeho děje i Česku, které si namlouvá, že už ta příští vláda realitu pochopí a bude angličtinu zvládat. Ale zase se to nějak nepovedlo, přednost dostala jiná kritéria. Přitom u ODS jde o obzvlášť velký paradox. Jejich otcové zakladatelé přece tuhle zemi orientovali na anglosaský svět a z Británie se snažili udělat naše největší spojence.

Jak již dnes víme, bylo to naivní a hloupé, protože sami Britové nemají o úzké vztahy se střední Evropou valný zájem. České pravici však mohlo z téhle klausovské epizodky něco zbýt - třeba přesvědčení, že politik s vládními ambicemi má umět anglicky, aby si mohl přečíst nejen ty skvělé britské učebnice ekonomie, na které se vždy v ODS přísahalo, ale taky obyčejné noviny. Tedy když už ne proto, aby se politici domluvili s Němci, kteří se starají o naši práci.

Jak ale ukazuje příklad ministryně obrany Jany Černochové nebo ministra financí Zbyňka Stanjury, žádný smysluplný otisk z britské epizody nezbyl. I ODS nechává znalost angličtiny náhodě. A co je horší, neumí ani najmout lektora, aby nejperspektivnější politiky ten čertovsky komplikovaný cizí jazyk doučil.

Zmiňujeme zde ODS, protože u nich je tenhle trapas nejmarkantnější — vzhledem k minulosti, řečem o profesionalitě, odbornosti a nejzřetelnějším vládním ambicím. Ale týká se to většiny českých stran.