Byla plošná opatření zbytečná?

S nadcházejícími Velikonocemi se vyhrotily debaty o spoustě omezení, která nás teď trápí a štvou. Proč musejí být na Velký pátek zavřené všechny obchody? Proč mohou lidé z Prahy jet na výlet třeba do Kolovrat, kde v celku nic není, ale jen pár kilometrů vzdálené lesy u Říčan, v nichž by se hezky rozptýlili, jsou jim zapovězeny, protože se už zelenají na jiném katastru? Proč nemohou jet na chatu, kde by se s nikým nepotkali? Jsou to jistě oprávněné otázky, ale zároveň se v těchto stížnostech vytrácí širší obraz situace, ve které se nacházíme, i toho, kde leží skutečné těžiště neschopnosti vlády.

Přes klesající trend nejsou čísla uspokojivá: covid má pořád více než 140 tisíc lidí. Málokdo si přitom pamatuje, že začátkem podzimu mluvil ministr vnitra Hamáček o 120 tisících případů jako o hranici, po jejímž překročení začne zdravotnický systém kolabovat. Kapacitu se pak podařilo trochu navýšit za cenu omezení běžné péče, ale ani to nestačilo: když se v březnu počet aktivních případů vyšplhal až na 160 tisíc (možná i víc, údaje se různí), na mnohé pacienty jednoduše nezbyl ventilátor. Stále se tedy pohybujeme v hodně nebezpečném teritoriu.

Viru je zkrátka mezi námi na rozdíl od loňských Velikonoc stále obrovské množství, přesto již začíná převládat pocit, že je to za námi. Rozběhl se také boj o interpretaci toho, co jsme v uplynulých týdnech a měsících zažili. Plošná opatření prý nefungují, zákaz cestování je zbytečný, stejně jako povinné respirátory. Jenže infekci si lze představit jako nesmírně těžký vlak napěchovaný uhlím, který sjíždí z prudkého kopce. Teď na rozdíl od února zpomaluje, takže něco jej brzdit musí. Zpomalovat začal (s jistým nutným zpožděním) právě po zavedení povinných respirátorů a zákazu cestovat mezi okresy z přelomu února a března. Bohužel brzdí mnohem pomaleji, než by bylo potřeba.

O konci zákazu cestovat mezi okresy a kraji se začne jednat po Velikonocích, děti se mají začít vracet do škol postupně od 12. dubna. Oba kroky jsou urgentní, tato dvě omezení nelze držet věčně, ale zároveň se s jejich koncem znovu dostaneme do nebezpečné situace – každé povolení brzd může rychlost vlaku nepříjemně zvýšit.

A s případným dalším rozvolňováním, které zatím nemá pevné obrysy, to bude ještě problematičtější. Plán očkovat v dubnu 100 tisíc lidí denně se splnit nepodaří, nebude k tomu dost vakcín - a i když se tempo očkování nepochybně zvýší, rychlý exit z epidemie to zatím nepřinese. S koronavirem se budeme potýkat minimálně do léta.

Virus se také nepřestal šířit aerosolem, od zimy jsou tu navíc jeho nakažlivější mutované verze. Z debat se to však vytrácí, převládá poloha „v našem provozu infekce není“ - jenže těsný vzájemný kontakt a pobyt v uzavřených prostorech prostě rizikový je, na tom se nic nezměnilo. Až tedy budou časem otevřeny restaurace, divadla nebo třeba vnitřní sportoviště, mělo by to být podle filosofie chystaného evropského covid-pasu - tedy jen pro návštěvníky s očkováním, testem provedeným na autorizovaném pracovišti nebo po prodělané nemoci.

Nejde to, nemůžeme

Proč vlak brzdí tak pomalu? Varovali před tím vědci podepsaní pod výzvou „40 dní pro zdraví a ekonomiky“ z konce února, v níž upozorňují na nutnost infekci pomocí co nejpřísnějších opatření radikálně potlačit – tak, aby po šesti týdnech denní přírůstek nově nakažených nepřesahoval tisíc případů, což už lze udržet pod kontrolou pomocí trasování a dalších cílených opatření. Tuhle možnost jsme promarnili:  40 dní vyprší v neděli 4. dubna a nejvyšší denní přírůstek za uplynulý týden přesáhl osm tisíc.

Je to tím, že opatření byla opět málo přísná. Jak předem varovala iniciativa BISOP, namísto krátkého totálního lockdownu jsme zvolili mnohem delší polovičaté řešení. Kdyby se stát odhodlal na několik týdnů zavřít i průmysl, situace by teď určitě byla výrazně lepší. Rozvolňovat by se pak mohlo začít rychleji. Z dat, která se podařilo za uplynulý rok shromáždit, je vidět, že celková nálož viru v populaci je nesmírně důležitý faktor a jakákoliv opatření fungují mnohem hůře, když je vysoká.

Tato země se ovšem neřídí doporučeními vědců a ani ministerstvo zdravotnictví nemá takové slovo, jaké by během pandemie mít mělo. Ministr Blatný se během vládních debat údajně často ocital v defenzivě a izolaci, nedokázal se postavit tlaku hospodářských resortů a možná ani jako představitel slabšího úřadu nemohl uhrát víc. Minimálně ale mohl být víc slyšet. Třeba debata o uzavření průmyslu alespoň kolem Velikonoc (když už k němu nedošlo začátkem března) utichla ještě dřív, než skutečně začala.

Jako by v Česku rozhodoval hlavně lobbing hospodářských svazů, jejichž propagandu slyšíme už rok a většinou se skládá ze slov „nejde“, „není možné“, „nemůžeme“. Nejprve „nešlo“ ve firmách testovat, pak zase připadalo v úvahu jen dobrovolné testování hrazené státem. Teprve když se nad průmyslem začala koncem února vznášet hrozba uzavření podniků mimo kritickou infrastrukturu, rétorika se proměnila, nicméně dál vychází ze zavádějících argumentů.

Je jistě pravda, že testování ve firmách, jakkoliv nedokonalé, pomáhá státu epidemii zvládnout, jenže bohužel to nestačí – z pravidla „méně vzájemných kontaktů znamená menší šíření viru“ nelze tak snadno uniknout. Totální lockdown by nás býval dostal z problémů rychleji - a vůbec není jasné, že by to způsobilo větší ekonomické ztráty než nekonečná agónie, kterou zažíváme už půl roku a kdy tíhu opatření nesou hlavně rodiny a velká část služeb.

„Tento stav je výsledkem mylného přístupu, kdy se epidemie nechává vyrůst až na hranu kolapsu zdravotnictví. Protiepidemická opatření přicházejí pozdě a téměř vždy v nedostatečné míře,“ píše se o českém přístupu k covidu ve zmíněné výzvě „40 dní“. Nezbývá pak než volit plošná silová řešení, jako je právě uzávěra okresů - ta chytřejší totiž selhávají.

Právě pozdní reakce a neschopnost cokoliv zorganizovat je ten hlavní problém. Ani po roce epidemie se nepodařilo zajistit třeba tak jednoduchou věc, jako je důsledná kontrola dodržování karantény. Pokud přetížená policie nezvládne zvonit u nakažených, mohl stát dávno najít, vyškolit a úměrně riziku zaplatit jiné lidi. A vsaďme si na to, že až přijde na řadu otevření restaurací a dalších vnitřních prostor, zjistí se s velkým překvapením, že systém kontroly návštěvníků podle principu covid-pasu není připraven a trvalo by týdny, než by mohl být uveden do provozu.

Nezdá se zkrátka, že bychom se dokázali poučit. O to větší balancování nad propastí nás s rozvolňováním čeká.