Británie jako příklad

V britských parlamentních volbách zvítězili labouristé způsobem, který vyráží dech. V parlamentu čítajícím 650 poslanců získali více než 411 křesel a v příštích pěti letech tak budou vládnout zcela neohrozitelně. Dosud vládnoucí konzervativci se propadli na zhruba 120 poslaneckých mandátů, což je pro ně ještě radostný výsledek: podle nejpesimističtějších průzkumů se zdálo, že dosáhnou na necelých 60. Labouristé oproti posledním volbám z roku 2019 svoje parlamentní zastoupení v podstatě zdvojnásobili. Konzervativci ztratili čtyři okrsky bývalých premiérů, ve volbách neuspělo jedenáct ministrů dosluhující vlády. Britským premiérem se tak stává bývalý nejvyšší státní žalobce Keir Starmer, jehož postavení v čele země je v tuto chvíli podobně pevné, jako bylo v roce 1997 postavení Tonyho Blaira.

Výsledek byl dlouho očekávaným vyústěním čtrnáctileté éry vlády Konzervativní strany, na kterou Britové zjevně nehodlají vzpomínat s láskou ani nostalgií. V roce 2010, když se do čela Británie postavil David Cameron, byla země silným a ambiciózním členem Evropské unie. Dnes je mimo EU a cíle nadcházející vlády obsahují výroky jako „ukončit chaos“, „zastavit propad“, „vyhrnout si rukávy a začít napravovat, co se pokazilo“. Vše bude prý trvat dlouhá léta a s některými dopady konzervativní vlády je potřeba se smířit. „Británie se za mého života již znovu nestane členem Evropské unie,“ zněl úplně poslední vzkaz novopečeného premiéra několik hodin před hlasováním. Nic se měnit nebude, změn, hádek, bojů a svárů bylo už příliš.

Už nic neměnit

Británie je první zemí, která podlehla nacionalistickému populismu. Jeho zárodky dřímaly uvnitř Konzervativní strany již v roce 2010, když se o euroskeptické a populistické stranické křídlo opíral zmíněný David Cameron. Vliv snadných a sebestředných hesel rostl a vyústil v prohrané referendum o brexitu. V tom okamžiku ztratily bonmoty přitažlivost, jelikož snadná a často nepodložená tvrzení obvykle nejsou totéž jako program skutečné, realistické správy státu.