Bojkotujme sluníčkáře a pravdoláskaře

Jeden malý dodatek k editorialu Erika Taberyho z nejnovějšího čísla Respektu o marném pátrání po definici „sluníčkáře“. Nikoliv tedy k podstatě tohoto mytického tvora, jehož definice se nekonečně proměňuje v závislosti na tom, s kým mluvíte, ale k jazykovému rozměru celé věci.

Jak známo, přesně mířeným slovem lze někdy zranit více než palicí po hlavě. Stejně tak lze slovy ovlivňovat a modelovat veřejnou debatu – skrze pojmenování událostí, jevů či skupin lidí je možné ovlivnit pohled na ně. A nemusí jít nutně o vyhroceně kritické výrazy typu „feminacistka“ či „ekoterorista“, tam je totiž vše jasné. Mnohem rafinovanější – jak věděl nakonec každý dobrý politický propagandista - jsou zdánlivě nevinné výrazy jako právě dnes „sluníčkář či „pravdoláskař“. Přičemž první z nich implikuje kohosi zcela odtrženého od reality, zatímco druhý má vyzdvihnout nekritičnost dotyčné osoby vůči všemu, co vzešlo od Václava Havla, zejména pak z jeho hesla o „pravdě a lásce, která musí zvítězit nad lží a nenávistí“.

Samozřejmě, žádná feministka o sobě vážně neřekne, že je feminacistka, naopak lidé, na něž míří „sluníčkovské“ a „pravodoláskařské“ zkratky, tyto výrazy běžně používají, byť  je často míní ironicky. Autorka tohoto textu tedy vyzývá k bojkotu těchto slov. A to nejen ty, kterých se týkají - i s rizikem, že bude znít jako sucharka beze smyslu pro humor a pro práci s jazykem.

Když totiž tyto a jiné výrazy přijmeme a požíváme, příjímáme s nimi také odpovídající výklad světa, o nějž se pak těžko vede nepředpojatá diskuse, neboť jsme už předem automaticky na půdě protistrany. A nejenže tento obraz přijímáme, ještě ho šíříme, a tím pádem legitimizujeme jako přijatelný a běžný. Navíc ho legitimizujeme nejen pro současnost, ale i pro budoucnost, jak ukazuje příklad naprostého mistra tohoto oboru Václava Klause.  

V případě událostí z roku 1997, kdy se proti podivným praktikám s financemi v ODS, kterou tehdy Klaus vedl, veřejně a legitimně postavili dva významní politici strany, dokázal dvěma slovy udělat z pokusu o očistu příběh o zradě, o dýce v zádech. Spojením „sarajevský atentát“ se pozornost dokonaleodklání od podstaty problému, tedy od nesrovnalostí ve stranických financích,  k emocemi nabitému příběhu o tom, jak dva zbabělci zradili svého šéfa právě v momentě, kdy se nemohl bránit.

Vzhledem k výše řečenému je symbolické, že proti používání výrazu protestoval právě Václav Havel; říkal tomu „jazykové kejklířství“. V tomto souboji ovšem prohrál na celé čáře: slovní obrat pevně zakořenil a dnes nad tím nikoho ani nenapadne přemýšlet.