Blbá nálada jako nesmrtelné alibi české politiky
Petr Fiala, možná nudný, ale celkem spolehlivý průvodce těžkými časy, přivítal poslední rok své „válečné“ vlády a objednal si víc optimismu
Vánoční premiérský projev je zvláštní žánr. U novoroční řeči prezidenta republiky jsme si zvykli očekávat povzbuzení a nějakou originální myšlenku, jež v lepším případě trefně pojmenuje očekávatelné radosti a strasti, pokárá za nás ostatní politiky a ujistí nás, že jeho prezidentský dohled nad svobodou a demokracií nepolevuje.
Co však chceme slyšet od předsedy vlády? Tedy člověka, který není strážcem základních pořádků, ale tvůrcem každodenní politiky, z definice nese za spoustu problémů vinu, je tváří mnoha nenaplněných očekávání a vlastně přirozeným hromosvodem společenské averze.
Možná i proto Fialův projev nebyl dlouhý – trval sedm minut, zatímco poslední Babišův premiérský vánoční projev dvakrát déle. Babiš tehdy děkoval, že lidé neutrácejí peníze v cizině, ale doma, a rozebíral, jak je pro národní identitu důležitá kultura. Naproti tomu z Fialovy řeči netrčí tolik, že mu ji napsal někdo jiný. Vlastně je docela profesorsky civilní, jak to asi čekáme, a zřejmě i profesorsky nudná. Kdo ji propásl, nemusí litovat: nic moc konkrétního se v ní neřešilo a žádný citát z ní si taky není třeba zaznamenávat. Ale jak známo, v téhle době jde o důležitější věci než pár chytlavých vět.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu