Barbora Krejčíková a Kateřina Siniaková na cestě za štěstím

Vítězství dvojice Barbora Krejčíková a Kateřina Siniaková v tenisovém deblu na US Open si zaslouží větší pozornost než jednodenní mediální oslavu sportovního úspěchu. A to kvůli dvěma rovinám. Té sportovní, kdy se obě tenistky – Barbora Krejčíková o málo víc – staly součástí tenisové top historie. I té lidské, která říká, že bychom se neměli nikdy vzdávat. Ani tehdy, kdy to vypadá, že nám okolí a svět nejsou zrovna nakloněni.

V době ruské agrese na Ukrajině, energetické krize, inflace, další přicházející vlny covidu, tedy potřeby najít v té změti špatných zpráv a změti událostí určitou jistotu, může být příběh sportovního páru vzpruhou. Nejen tou fanouškovskou, že to tedy Češi či Češky opravdu umí.

Co nám tedy říkají statistiky o sportovní rovině. Vítězstvím na grandslamovém US Open zkompletovaly Krejčíková se Siniakovou tzv. kariérní grandslam. Vyhrály ve své deblové kariéře všechny čtyři nejuznávanější tenisové turnaje (kromě US Open ještě Wimbledon, French Open a Australian Open). Něco podobného se podařilo od roku 1877 jen dvaceti dalším tenistkám a od roku 1968, kdy se spojily turnaje amatérů a profesionálů a turnajová vítězství tak získala větší hodnotu, jen dalším třinácti. To samo o sobě je dost velkým průlomem mezi legendy.

Barbora Krejčíková k tomu přidala ještě jeden bonus. Loni vyhrála na French Open kromě čtyřhry (samozřejmě s Kateřinou Siniakovou) i single a vlastní tedy i ceněné grandslamové vítězství v téhle kategorii. A kariérní grandslam ve čtyřhře, a k tomu navíc i v singlu mají na kontě jen superhvězdy tenisu jako Martina Navrátilová, Margaret Court, sestry Williamsovy, Martina Hingis nebo také Jana Novotná. V otevřené éře je jich všehovšudy celkem pět. Krejčíková se vítězstvím v Paříži dostala do uznávané společnosti.

Pokud jde o lidskou stránku, začněme opět Krejčíkovou. Byla s kolegyní úspěšná ve čtyřhře, ale až do loňského roku se v singlu účastnila víceméně jen turnajů nižší kategorie. Na sklonku roku 2020 se chytila a loni v létě se stala dokonce v singlu světovou dvojkou. Pak se zranila, přišel pomalý pád žebříčkem a v singlu spíše neúspěchy. Krejčíkovou pád v prestižním singlu nezlomil, nerezignovala a možná našla další motivaci pro čtyřhru – což jí přineslo letos ve čtyřhře vítězství ve třech grandslamových turnajích.

Kateřina Siniaková má přímočařejší kariéru, v jednom však podobnou s Krejčíkovou. V singlu byla před pěti lety velkou nadějí a hlavně kvůli urputnosti jí experti předpovídali rychlý postup mezi nejlepší současné hráčky. Jenže to nevyšlo, Siniaková se snažila, ale na špičku to nestačilo. Ani ji to ovšem nezlomilo. Hrát méně prestižní čtyřhru, když jste „zklamali“ ve dvouhře (Siniaková je už několik let na žebříčku v první světové stovce), vyžaduje pokoru a motivaci. Nehrajete jenom za sebe. Siniaková to už čtyři roky zvládá s noblesou.

Je to vlastně jednoduché. Obě mladé ženy projevily velkou vůli jít za svým štěstím. Že jde „jen“ o sport, nehraje žádnou roli. Úsilí je univerzální vlastnost, záleží jen na tom, kam ho namíříte. Skrze prohry, vítězství a prohry přivádí lidské bytosti k poznání jeho smyslu. Bez úsilí a odříkání není šance něco dokázat, napravit, někomu pomoci. Pokud se budeme dívat na úspěch tenistek tímto úhlem pohledu, můžeme snadněji projít nástrahami dnešního nevyzpytatelného světa.