Prostě to necháme „vyhnít“

Hledání politické shody, pilování paragrafů, odložení na příště. Podobných výmluv najdeme v mluvě politiků desítky, někdy velmi sofistikovaných. Neschovává se za nimi nic jiného než snaha neschválit zákon či projekt, který by mohl omezit moc politiků a který by měl zprůhlednit nakládání s veřejnými penězi. Pan Patizon už slovo zprůhlednit za ty roky nesnáší, ale bohužel ho autor zase musí použít. Chtěl by do toho totiž vidět.

Když nastoupil před skoro pěti lety do funkce nejvyššího státního zástupce Pavel Zeman, slíbil, že prosadí zákon, který dostane státní zástupce z politické moci a dá jim tak svobodu k vyšetřování zločinů, které by mohly vést k politikům. Do té doby totiž platilo, že politici rozhodovali o osudech žalobců a ti šli svým „chlebodárcům“ docela na ruku. Ani po pěti letech tu ten zákon nemáme. Vláda Petra Nečase jej sice politicky „podporovala“, ale prosadit jej nestihla. Zákon není dodnes – naopak proti vůli Nejvyššího státního zástupce vznikla podoba zákona, který by svobodu žalobců ještě více svázal kompetencemi politiků.

Rekonstrukce státu, velmi agilní sdružení řady nevládních institucí, navrhlo devět zákonů, které by mohly vést k velkému zúžení korupčního prostoru. V průběhu posledních osmnácti měsíců si vymohla od většiny poslanců a senátorů, že budou vznik zákonů podporovat. Dodnes není definitivně schválen ani jeden. Poslanci se sice tváří, že na nich pracují, ale jak vidno, opak je pravdou.

Třeba zákon, který měl nařídit zveřejnění všech smluv, jež se týkají státních nebo komunálních zakázek. Už je to šest měsíců, co byl připraven ve formě, kdy se o něm mohlo ve sněmovně hlasovat. Nicméně poslanci si přáli vychytat nějaké „mouchy“. Na ministerstvu vnitra vznikly následně tři verze zákona „s vychytanými mouchami“ a politici se o zákonu hádají dodnes. Tedy nehádají, nic s ním nedělají.

Autora vedla k tomuto zamyšlení čerstvá vládní debata, zda přijmout nebo nepřijmout třináct Syřanů. Zraněných. Dětí. Vláda debatu odsunula na leden. Zranění Syřané se buď uzdraví, nebo třeba na následky zranění zemřou. Vláda se k debatě pak vrátí. Autor to teď s fakty dost zjednodušil, ale je to tak. Vláda si totiž není jistá, jak na její krok zareaguje veřejnost, a tak problém oddálí.

Nejvyšší kontrolní úřad tak čeká na rozšíření svých pravomocí už čtyři roky. Třeba debata, která by mohla vést k beztrestnosti korunních svědků při závažných trestných činech, se vede ve sněmovně už od roku 2001. Někdy dostává paragrafovanou podobu, jindy jde o teoretické debaty. Účinná ochrana whistleblowerů – lidí, kteří upozorní na vážný zločin – se na pořad sněmovny ne a ne dostat v plné paragrafové parádě.

Pochopitelně, že na řadu zákonů existují různé pohledy. Těžko je někomu brát. Proč se ale v pohledu, který zjednodušuje boj s korupcí politiky (a nejen s ní), shodli politici ve všech okolních zemích, a v Česku ne?

Je pravda, že Češi (a Moravané) nejsou příliš akční. Rádi nad problémem hloubají a pak si to v hlavě nechají uležet. A když je věc uleželá až k hnilobě, začnou znovu. Třeba debata o tom, zda má země přistoupit k euru. Už běží dost dlouho – deset let - a politiky vždy evidentně potěší, když řeknou, že o vstupu do eurozóny se rozhodnou v řádu tří let. Neřeknou ani ne, my tam nechceme, ani ano, my tam chceme. Prostě to nechají „vyhnít“.