Prezident uchvatitel

Miloš Zeman se zřejmě chystá zasadit hlubokou ránu zdejšímu parlamentarismu. A to nejen tomu porevolučnímu. Od roku 1918 - dejme stranou totalitní komunistickou éru - nenastala situace, aby hlava státu jmenovala za premiéra někoho, kdo nejen nekandidoval ve volbách, ale nemá ani podporu většiny ve sněmovně. Tím se situace liší od všech úřednických vlád, které jsme tu dosud měli. 

Miloš Zeman má pravdu, když tvrdí, že to nebude vláda úředníků. Nebude to ale ani vláda odborníků, jak prohlašuje (a mnozí to po něm bez problémů opakují). Pokud prezident splní svůj slib, tak jmenuje do vlády jen své figurky.

Kabinet nebude mít oporu ve vůli veřejnosti, bude stát pouze na libovůli jednoho muže - Miloše Zemana. Je to postup, který dobře znají v latinské Americe. V demokratické Evropě bychom ho hledali velmi těžko.
Moc v zemi má vždy vycházet z rozhodnutí voličů. A od voleb do voleb je to parlament, nikoli prezident, kdo o tom rozhoduje. Každé rozhodnutí Zemanovy vlády bude pochybné a zpochybnitelné.

Bude zajímavé sledovat, kdo usedne v Zemanově kabinetu, tedy koho bude chtít Zeman odměnit, koho si bude chtít získat, a také, kdo je ochoten se na jeho nepatřičném postupu podílet. 

Lze se obávat, že politici (a zejména příští předsedové vlád) si odnesou z nastalé situace jediné poučení: Ať provedou sebehorší věc, dokud bude prezidentem Miloš Zeman, nesmí podat demisi. A svým způsobem budou mít pravdu, dnes je hlava státu největším rizikem pro zdejší demokracii. 

Právě z toho důvodu je lepší obranou začátek debaty, jak zmenšit pravomoci českého prezidenta. To ale bude velmi těžké, protože ČSSD se zatím krčí v jeho stínu a dělá si naděje, že až bude sama u moci, bude na ni Zeman hodnější. Marné to iluze. 

Ještě je malá naděje, že se prezident vzpamatuje a od svého nápadu ustoupí. Tady ovšem sami sobě hned odpovídáme: Marné to iluze.