ODS i ANO dopadly skvěle - měřeno ovšem výsledkem TOP 09

Sovy nejsou tím, čím se zdají být. Právě tahle neznámější věta z legendárního seriálu Městečko Twin Peaks musela leckoho napadnout, když sledoval reakce politiků na právě skončené druhé kolo senátních voleb. Kdybychom měli brát vážně, co tvrdí předsedové stran, máme tu totiž hned několik úspěšných, ba téměř vítězů: ODS se dvěma mandáty, ANO se čtyřmi. Faktem ale je, že obě strany propadly. Šéf ANO Andrej Babiš si totiž původně pomýšlel na deset senátních křesel a ODS postupovala do finálového klání s daleko více želízky v ohni, než pak skutečně získala.

Interpretovat výsledek voleb tak, že je to pro ODS odraz ode dna, jak o víkendu tvrdil její předseda Petr Fiala, je proto hodně předčasné. Jeho strana totiž krátce před tím v komunálních volbách ztratila polovinu všech mandátů. A vzhledem k tomu, že regionální politici vždy tvořili zázemí ODS, znamená to, že značka je po sérii korupčních skandálů z nedávné minulosti dál v hluboké v krizi. Je sympatické, že Fiala dodává spolustraníkům optimismus, ale k přežití to nebude stačit. Už proto, že ODS teď neobhájila ani jedno ze senátních křesel v Praze, která byla vždy její baštou.

Senátní volby zároveň ukázaly limity úspěchu politické supernovy Andreje Babiše. K vítězství za jeho logo již nestačí, že za něj kandiduje v podstatě kdokoliv, kdo je zrovna po ruce; obleče se do bílé košile a stoupne si vedle rozesmátého předsedy. Což ukázal propad neúspěšného ministra dopravy Antonína Prachaře v Přerově, který doposud nebyl schopný vyřešit rozval v Ředitelství silnic a dálnic ani si poradit s tendrem na mýtné, jež provázejí podezření z manipulací.

Prachař neuspěl nejen kvůli nevýraznosti a nepřesvědčivým výkonům, ale i proto, že proti němu kandidovala výrazná osobnost, někdejší zástupkyně ombudsmana a dřívější senátorka Jitka Seitlová. V centrále ANO jistě důvod k zamyšlení, koho příště do voleb nasadit. Jisté ovšem je, že ODS i ANO dopadly vskutku skvěle, měříme-li to výsledkem konkurenční TOP 09. Strana, která ještě nedávno pomýšlela dokonce na prezidentské křeslo, neuspěla ani v jednom z obvodů a je v těžké krizi. Tu ještě umocnil čerstvý odchod pražského primátora Tomáše Hudečka.

Poměrně dobrý pocit mohou mít naopak lidovci, kteří dostali pět mandátů, a vládní ČSSD, která jich uhájila dvojnásobek. Tolik řeč čísel. Největší problém letošních senátních voleb však byl, že potvrdily dlouhodobější trend vyprazdňování politiky. Na Senátu je to dobře viditelné, protože v historii tomu právě u něj bylo naopak.

V prvním hlasování se vedla debata, jak přesně Senát vybudovat a co by měl dělat, za opoziční smlouvy se stal – jak s oblibou říká jeho emeritní předseda Petr Pithart – pojistkou proti špatným časům. Byli to právě senátoři, kdo zablokovali účelové změny ústavy a vrátili Česko s pomocí Ústavního soudu na demokratickou trajektorii. V dalších, již klidnějších letech, pak Senát sloužil k lepšímu definování pravicové a levicové politiky a jako korektor práce vlády. Když vládla levice, voliči preferovali pravicové senátory, a naopak. Přičemž se vždy mluvilo o konkrétních reformách. Letos takové téma chybělo a sami kandidáti jako by nevěděli, proč vlastně do Senátu chtějí a co tam budou dělat.

Dobrou zprávou nicméně je, že žádná strana nezískala v Senátu tolik, aby nemusela hledat shodu. Česku vždy prospívalo spíše koaliční vládnutí. Situace, kdy měla navrch jedna či dvě partaje, naopak vedly k riziku, že zneužijí svoji moc. A to i v Senátu. Současné rozložení sil, kdy je Senát poměrně fragmentovaný, povede ke složitému dohadování a řadě ústupků mezi kluby, budou-li se chtít na něčem domluvit. Právě z takové komplikované debaty se však zároveň tu a tam může zrodit něco zajímavého.