Obrana Petra Druláka

V posledním roce tento časopis věnoval řadu článků kritice náměstka ministra zahraničí Petra Druláka. Nepochybně sečtělý muž s charakteristickým motýlkem u krku se vydal plnit do Černínského paláce svoji životní misi, když ohlásil změnu politiky lidský práv. Měla spočívat v konci solidarity s vězněnými a pronásledovanými jinde ve světě, což byl koncept, který při vzniku novodobé demokracie vytyčil Václav Havel. A zároveň jeden z mála vývozních artiklů, kterým Česko jasně říkalo, ke kterým principům a hodnotám se hlásí. 

Drulákova kritika byla vždy ideologická a založená na jeho teoretických konceptech vyčtených z knih. Hlásal, že je potřeba skoncovat s „lidsko-právním atlantismem“, a chtěl ho nahradit humanismem - nebo lépe řečeno jakousi solidaritou, kdy by byla do popředí vysunuta ekologická a sociální práva. Zbrusu nový „jízdní řád“, jejž nabídl, počítal s tím, že Česko by mělo urychleně přestat vyčítat problematickým režimům jejich excesy, konkrétně například přestat kritizovat Čínu za její okupaci Tibetu.

Náměstek Drulák byl coby bytostný teoretik se zaměřením na tzv. sociální konstruktivismus přesvědčen, že jazyk a komunikace svět nejen zobrazují, ale i spoluvytvářejí. Čím kritičtější je zvolený jazyk, tím více se podle něj automaticky zvyšuje riziko a napětí v celém světě.

Proto Drulák nechtěl nijak radikálně kritizovat země, jako je právě Čína, ani za to, čím chtěl vystřídat „Havla“, tedy porušování sociální a ekologických práv. Takže vlastně nechtěl dělat nic a jen se přátelsky usmívat, od čehož si sliboval, že tím jednou bude předcházet světovým konfliktům.

V řadě případů šlo o utopistické představy o světě, ale jedno Drulákovi nikdy nešlo vytknout. To, co hlásal, hlásal otevřeně - a vzhledem k tomu, že to bylo kontroverzní, zaměřila se na něj média včetně Respektu, což nepochybně přispělo k jeho nynějšímu pádu. Drulákova politika byla devastující, protože chtěl bořit, aniž by bylo jasné, co tím Česko získá. Díky němu se země stala daleko méně předvídatelnou a čitelnou v očích atlantických partnerů, a proto ve vedení ministerstva neměl již delší dobu být. Jestli se ale teď veškeré změny smrskly jen na Druláka, je nutné říct, že z vedení ministerstva zahraničí odchází ještě spíše ten silnější článek.

Drulák uměl jazyky, nebál se setkání se zahraničními partnery, netahal si na úřad podezřelé stranické přátele. Zároveň to nebyl klientelista a kariérista, který by se chtěl přisát na rozpočet ministerstva a pouštět mu žilou. Což se ovšem nedá tvrdit o lidech, které si šéf diplomacie Lubomír Zaorálek dál ponechal kolem sebe.
Dílem jde o zcela nekompetentní stranický výsadek ČSSD, který Zaorálkovi vnutila partaj, a on ho nebyl schopný odmítnout. A teď ho chce legalizovat skrze přijetí do Diplomatické akademie. Oproti dřívějšku má škola nabrat většinu nikoliv zvenku, ale z ministerstva zahraničí, aby Zaorálek mohl stranické kádry vydávat za „odborníky“. Má jít o sedm lidí z deseti přijímaných.

Dílem se Zaorálek oklopil ustrašenými diplomaty, kteří se bojí říct jakýkoliv názor, zatímco jsou schopni od rána křičet na své podřízené, že je nenapsali na oficiální seznam do letadla s ministrem, ačkoliv již v letadle dávno seděli - a z jejich strany tedy šlo a jde jen o trapné mocenské šikanování. Před Drulákem se Zaorálek zbavil jediného zkušeného diplomata, bývalého velvyslance v Německu Rudolfa Jindráka. Jako náměstci mu zůstali lidé jako Lukáš Kaucký nebo Ivo Šrámek. Bojácní muži bez názoru, o nichž nikdo neví, co si myslí, co chtějí hájit, kde stojí a jaké hodnoty vyznávají.

Právě Kaucký, bývalý pražský politik ČSSD vystřídal nyní Druláka. Dříve vedl Mladé sociální demokraty a seděl na pražské radnici. Jak upozornily LN, svoje úřadování v Černínském paláci zatím spíše pojal jako cestovní kancelář, když si například udělal za erární peníze se svým známým výlet do Afriky.

Zároveň s tím se dál vytrácí Lubomír Zaorálek. Nedělá aktivní zahraniční politiku, mlčí, když by měl být slyšet. Doposud nebyl schopný ani protlačit asociační dohodu s Ukrajinou v českém parlamentu, což by měla být jedna z jeho priorit. I když se na vedení diplomacie připravoval řadu let, zatím má nakročeno k tomu zapsat se jako ministr zahraničí, za nějž jestli k něčemu došlo, pak především k personálnímu zdevastování Černínského paláce.