Evropská síla na Ukrajině

Ukrajina má od čtvrtka novou vládu a jejím členům není moc co závidět. Zemi dělí od finančního krachu pár týdnů, ruský soused je víc než nepřátelsky naladěný a pravděpodobně se snaží Ukrajinu rozklížit na Krymu, kde parlament a letiště obsadila dvě velmi dobře vyzbrojená a mlčenlivá komanda „dobrovolníků“.

Změny, které musí vláda provést – od opravy silnic po opravu školství – jsou tak razantní, že nazývat to „reformním programem“ je spíš eufemismus. Nový premiér Jaceňuk ji nazývá v žertu vládou sebevrahů, ale sám ví, že má v lecčems pravdu. Pochmurně dramatické výrazy Petra Nečase a Miroslava Kalouska z doby, když představovali „vládu rozpočtové odpovědnosti“, získávají v porovnání s Jaceňukovou vyhlídkou značnou komiku.

Divák ruského státního zpravodajství se hned po jmenování dozvěděl, že Jaceňukovu vládu nechtějí ani sami protestující. To je zčásti pravda. Žádné nadšení nad kabinetem opozičních politiků v Kyjevě nepanuje, největší obavy budí, že půjde o opakování oranžové revoluce. Mnoho z těch, kdo v roce 2004 tento lidový protest během roku zmarnili v politických hádkách, dnes sedí v nové vládě - včetně Jaceňuka.

Ale také je pravda, že většina nespokojených si uvědomuje, že dělat politiku bez politiků jednoduše není možné; a že lepší než tyhle nyní Ukrajina nemá. Současná vláda je nejlepší a všeobecně akceptovaná možnost. Její úspěch však nebude záležet jen na ministrech samotných. Především podpora ze strany Evropské unie bude klíčová.

Unii je často vyčítáno, že Ukrajinu uzurpuje pro sebe: že jí jde o území a sféru vlivu. Když ale opustíme slovník studené války namixovaný s výrazivem Vídeňského kongresu z let 1814 - 1815, můžeme si vlastně říct: „Ano. A proč ne? Co je na tom zavrženíhodného?“ Unie se otevřeně postavila za tu část ukrajinské veřejnosti, která s Evropou spojovala svou budoucnost, a dala to najevo. Sama od sebe.

Příznivcům teorií o tajné západní dramaturgii, západních agentech a dvojitých a trojitých kamuflážích a provokacích přiznáváme, že nejdou vyvrátit. Ale ani potvrdit. A připomínáme, že žijeme ve světě, kde se špatně tutlá i manželská nevěra.

Podstatné je, že je to důkaz sebedůvěry a víry ve způsob, jakým Evropané spravují své státy a jakými pravidly se řídí. Je to důkaz vstřícnosti vůči každému, kdo pro koho je Evropa přitažlivá, kdo má zájem se na životě EU podílet a tato pravidla dodržovat. Teď ještě onu sebedůvěru a vstřícnost proměnit v něco hmatatelného. Konec vlády prezidenta Janukovyče není důkazem síly evropské diplomacie, ale spíš síly protestujících Ukrajinců. Unie svou opravdovou sílu může ukázat až teď.

Nebude to bojová pohotovost jako na ruské straně. Měly by to být peníze, ale ne bianko šek. Měly by to být rady, ale ne blahosklonnost. A především by to měla být důvěra a loajalita. Což zní banálně, ale bude to velká zkouška.

Jistě, Unie z podstaty nemůže nabídnout krátkodobě pohodlné cesty. A ta ukrajinská bude velmi nepohodlná. Dost dobře se může stát, že přes všechnu evropskou snahu o ni většina Ukrajinců ztratí během příštích měsíců a let zájem. Bude to pak legitimní ukrajinské rozhodnutí a nebude v něm poražených. Problém by však byl, kdyby Ukrajinci ztratili zájem proto, že Evropa nebyla ochotná udělat to, co bylo v jejích silách. Pak budou poražení všichni - i prokazatelně slabá Evropská unie.