Bílý kouř a černý papež

Další čtyři kola volby čekají dnes 115 kardinálů shromážděných v Sixtínské kapli – tedy pokud se dvoutřetinová většina potřebná ke zvolení nového papeže nenajde dříve. Ještě po poledni se nenašla, z komína Sixtínské kaple se opět vznesl černý kouř. Lze si jen představovat, co asi kardinálové uvnitř prožívají. Výsledky prvního kola, jehož roli populární katolický novinář John L. Allen přirovnal k primárkám v New Hampshire, poprvé jasně naznačily rozložení sil. Z moře předvolebních rozhovorů a spekulací bez jasného favorita se poprvé vylupuje několik vůdčích jmen a začíná hlavní fáze papežského dostihu.

Jak už zaznělo mnohokrát, od žádného kardinála, který má šanci za pár dní pokynout věřícím coby nový papež, se nedá čekat liberální reforma. Konkláve ale přesto může přinést malou revoluci. Asi nikdy nebyla tak vážně ve hře možnost, že se katolickým zástupcem Boha na Zemi stane muž narozený mimo Evropu. Počítáme-li i výrazné osobnosti ze Severní Ameriky, kardinálové, kteří do Říma dorazili letecky přes moře, v okruhu zmiňovaných favoritů dokonce převažují.

Kanaďan Marc Ouellet nebo Američan Timothy Dolan jsou jistě zajímavými postavami, skutečně historický krok by ale církev udělala volbou papeže ze třetího světa. V Africe, Asii a Jižní Americe dnes počty věřících rostou nejrychleji, církev tu hraje největší roli ve veřejném životě a sociálních službách. A její pověst tu tolik neutrpěla – zneužívání dětí kněžími se nejvíc odehrávalo na západě.

Volbou ghanského, brazilského nebo vietnamského papeže by kardinálové udělali důležitý symbolický krok – připustili si, že svět se změnil. Církev investovala příliš mnoho energie do konzervování své tradiční představy o světě, neefektivního absolutistického systému řízení, vysilujícího omílání dogmatických představ o správné podobě sexu a rodiny. Některé tradice je pro ní těžké opustit, ale reflektovat stoupající důležitost třetího světa by takový problém být neměl. Se svou evangelizační misí byla katolická církev globální organizací už dávno před nástupem globalizace. Je zvyklá na etnickou pestrost, národnostně nepředpojatá. Stvrdit svou kosmopolitní povahu papežskou volbou, by byl jasný signál toho, že její vůdci nežijí uprostřed věže ze slonoviny. 

Papežská volba poutá i v nábožensky vlažném Česku obrovskou pozornost, až se člověk někdy diví, jestli neexistují i důležitější problémy. Důvodů je víc, ale zájem o tradiční vatikánské divadlo říká mnohé o lidském hladu po magii a posvátnosti, jichž se dnes západě nedostává. Předvídatelné principy rozumu převzaly vládu nad drtivou většinou našich záležitostí, a o to víc je fascinující, jak je volba v Římě tajemná, rituální, postrádající obvyklou kariérní logiku. Na rozdíl od šéfa OSN, amerického prezidenta nebo nejúspěšnějšího  fotbalisty světa se mezi hrstku nejznámějších osobností planety papež nevyšvihne postupně svými zásluhami, projevy a góly, ale je do téhle role přes noc katapultován coby málo známý muž. (Katolíci jistě namítnou, že v okamžik zvolení je za ním už spousta práce, ale ruku na srdce – kdo kdy slyšel třeba o takovém Laurentu Monsengwu Pasinyaovi, jednom ze zmiňovaných „papabile“?)

Mediální rozruch kolem konkláve tak mimo jiné ukazuje zajímavý paradox katolické církve - nepřizpůsobivost vůči modernitě je bezpochyby hlavní příčinou její vleklé krize. Ale je také zdrojem fascinace a jistého kouzla, které si podivně vymódění pánové v Sixtínské kapli tak tvrdohlavě udržují. Jak tyhle protichůdné tendence sladit, ví zatím asi jen Bůh. A doufejme, že pár nápadů přinese i budoucí papež. 

Více se o tématu a horkých favoritech volby dočtete v novém Respektu.