Až do konce tykadel

Případ Romana Smetany včera skončil. Řidič autobusu, který se proslavil tykadly přimalovanými na předvolební plakáty ODS, nepůjde do vězení – za maření soudního rozhodnutí mu hrozily až tři roky žaláře. Krajský soud v Olomouci však žalobu zamítl. Celé to trvalo dva roky, konečným výsledkem je pokuta pro Smetanu, sto dní, které strávil ve vězení a tříměsíční podmínka. A hlavně pachuť z absurdity a umanutosti obou stran.

Pro připomenutí: před sněmovními volbami 2010 přimaloval Roman Smetana, tehdy řidič autobusu v olomouckém dopravním podniku, tykadla, oslí uši a komentáře na plakáty členů ODS. Žádný rafinovaný politický protest a hlavně nic, co by z české předvolební reality – plné přimalovaných knírků, zkažených zubů a mnohem přímočařejších kosočtverců – zvlášť vystupovalo.

Smetanův čin ovšem nahlásil jeden z jeho spolupracovníků a podivná mašinerie se rozjela. Občanští demokraté podali žalobu kvůli ničení soukromého majetku, škodu – těžko říct jak – puntičkářsky vyčíslili na 15 667 korun a vylepili varovné plakáty v duchu „dnes naše bilboardy, zítra vaše domy“.  Roman Smetana zaujal pozici „nechám je dohrát to až do konce“ a na soudkyni Langerové, manželce politika Ivana Langera, nechal, zda se z líčení sama pro podjatost vyloučí či ne. Neudělala to (nic proti tomu).

Pokutu, kterou Smetanovi uložila, oněch 15 667 Kč, zaplatil; na 100 hodin veřejných prací, které mu nádavkem dala coby nejnižší možný trest, však odmítl nastoupit s tím, že státní nápravu rozhodně nepotřebuje. Což je bez nejmenších pochyb pravda, a zároveň začátek klinče, do kterého se dostaly obě strany: státní moc, která „má povinnost konat“, a „své svědomí následující“ Roman Smetana.

Ze 100 nevykonaných hodin prací se tak stalo 100 dní vězení; tam Smetana rovněž nenastoupil, ale už jako celostátně hledaná osoba se policistům dobrovolně přihlásil na demonstraci odborů, protože to byl podle něho samého „krásný den“ pro takovou příležitost. Oněch sto dní si odseděl na dvakrát. Nejvyšší soud jej po měsíci propustil, dokud neprojedná stížnost, kterou na postup soudu podal tehdejší ministr spravedlnosti Pospíšil, a když ji následně zamítl, Smetanu do vězení vrátil. Mezitím ho státní zástupce obžaloval za vyhýbání se nástupu trestu a tady mu už teoreticky hrozily až tři roky.

Teď je naštěstí definitivně po všem. Roman Smetana se s tříměsíční podmínkou smířil a státní zástupce se odvolávat nebude, protože jeho dovolání k Nejvyššímu soudu by bylo zamítnuto. Zdravý rozum tedy nakonec zvítězil, Smetana do vězení nepatřil. Ne snad proto, že by byl politickým vězněm svědomí, ale proto, že udělal malichernou věc, za kterou zaplatil pokutu. A tím to také mělo skončit. Jenže zároveň Smetana nejspíš záměrně nedal „konajícím úřadům“ příliš mnoho jiných možností. Na jeho buřičskou dětinskost odpověděl stát dětinskostí úřední, která ovšem nabývá docela děsivých obrysů – uvážíme-li, že také ty tři roky mohl vskutku dostat.

Případ Smetana je ideální úkaz ospravedlňující institut prezidentské milosti (kterou bohužel tehdejší prezident Klaus nevyužil). Ne že by jedné straně pomohl zvítězit - Smetana totiž ani nezačal hrát a policie a soudy hrály striktně podle pravidel. Ona kritizovaná nesystémová milost je však jediným řešením slepých uliček, do kterých nás může dostat dodržování pravidel a zároveň následování zdravého rozumu.