Vítejte v Evropě!

Čtvrtek 24. září, dvě ráno. Hranice mezi srbským Šidem a chorvatskou obcí Bapska. V improvizovaném skladu ve vojenském stanu půjčeném od místní charity začíná porada asi osmi rozespalých figur. Náš nový koordinátor Honza oznamuje, že teď je situace relativně stabilizovaná, autobusy nakonec odvezly část nashromážděných uprchlíků do chorvatského tábora Opatovac, ale v betonovém koridoru je stále asi tisíc lidí. Skupinka vyráží na výzkum terénu, hlídám sklad.

S Honzou stavíme stany, říkám si k čemu to je, deset stanů na místě, kde čeká tolik lidí bez ničeho, ale pořád lepší než nic. A tak je to v podstatě se vším, co můžeme nabídnout.

Začíná pršet a zatímco část dobrovolníků rozdává pláštěnky a nabízí několika rodinám úkryt v oněch stanech, snažím se zalepovat mnohé díry a třídit sklad. Nad některými položkami se musím smát – krabice ručníků a mýdel v podmínkách, kde se jako největší luxus, v noci a opodál, objevilo šest (!) toi toiek.

Svítá a je opravdu chladno, vydám se rozdávat potřebným oblečení, kapsy plné bonbónů pro děti – aspoň trocha instantního štěstí. Jedna rodina vybírá oblečení pro sebe i pro děti, na společenském žebříčku bývali daleko výš než já, a teď s vděčností přijímají sekáčové o číslo větší hadry. Hlavně se aspoň trochu zahřát, a vyměnit mokré a špinavé oblečení, v němž mnozí cestují celé týdny. Jedna z dobrovolnic se mi svěřuje, že když navlékala batoleti nové ponožky, mělo nohy jako z ledu. Horší než nekomfort, hlad a zima je ale ustavičná nejistota. Uprchlíci nevědí, jak dlouho kde zůstanou, kdy a kam je odvezou (nebo nechají jít pěšky), a neustále čekají, nevyspí se. Jako by nestačilo, co zažili doma a cestou – je mi do pláče.

Když chceme rozdat ještě krabici šál, po kterých se po namáhavé noci a v chladném ránu lidé ptají, policisté nás už mezi ně nepustí – typické, celou noc i podvečer jsme se tam volně pohybovali.

Na chorvatské straně začínají uklízeči likvidovat kvanta odpadků. Vlády se vždy náhle rozhodnou, kudy proud uprchlíků pustí, ale obvykle nezajistí ani základní infrastrukturu a věci jako odpadkové koše řeší operativně dobrovolníci, kteří ale nikdy dopředu neví lokaci. Najdeme ušmudlaný míč Barbie, začnu si házet se skupinkou dětí, a na ten dětský smích uprostřed apokalyptické atmosféry, odpadků, marasmu a rezignace unavených dospělých nikdy nezapomenu. Přijde za mnou jeden z uprchlíků s otázkou „Do you speak English?“ a navrhuje mi, že zorganizuje sběr zrecyklovatelných věcí pro další uprchlíky, a lidé začnou na deku nosit konzervy s jídlem, boty atd. Mezitím za pomoci učenlivého syrského chlapečka skládám stan, ještě se bude hodit. Policie hlásí, že je připraven další autobus, všichni se dají do pohybu; hlavní věc je neztratit rodinu, což se bohužel často stává.

Beru ranec s věcmi, ještě si přes ramena přehodím pár dek a vydávám se zpět k hranicím, policajti mi ochotně otvírají novou bariéru. Vypadám uprchličtěji než uprchlík, zpocená, špinavá a nevyspalá, ale cítím se million dollar, jako někdo, kdo se chová lidsky. Cestou dávám rozhovor do novosadských novin a jako většina Čechů (kterých je tu úctyhodné množství a přijíždějí stále další) začínám tím, že se stydím za naší vládu.

Chystám další stany, nosím další deky – sušící se šedé deky na ostnatém plotě mi, nikoli poprvé, připomenou koncentrační tábor.

Odpoledne odjíždíme z relativně fungující základny (kde ještě včera nebylo nic) . Je možné, že do večera dorazí dalších 5 000 lidí. Anebo úřady zase změní názor a začne se zase jinde, od nuly.

Na silnici cestou do ČR nás zastihne průtrž mračen, stávkuje světlo i stěrače, zajíždíme pod krytou benzínku. Poryvy deště náhle zesílí a my zažíváme iluzorní pocit, že máme problém. Pak si vzpomenu na tisíce lidí, kteří se zrovna krčí v betonovém koridoru nebo jinde na cestě, a déšť je bičuje hlava nehlava, včetně malých dětí, starců, těhotných žen.

Je už to týden, a ještě nebyla noc, kdyby se mi o nich nezdálo … a Praha se mi zdá čím dál tím prázdnější.

Autorka je studentkou AVU.