Slibuji na svou čest

Budíček! Za deset minut nástup na rozcvičku, ozývá se v sedm hodin z našeho táborového náměstíčka. Užívám si poslední ranní minuty v zahřátém spacáku a koukám nahoru do mezery mezi  tyčemi teepee ve snaze odhadnout dnešní počasí. Obloha je modrá, tak snad tomu tak bude i po zbytek dne. Dnes opravdu pršet nesmí, protože vykřesávat oheň ve vlhku by bylo nad mé schopnosti.

Už od rána jsem nervózní. Dnes má devět našich holek velký den – večer budou skládat svůj skautský slib a stanou se z nich opravdové skautky. Po ranním nástupu a snídani jim připomínám, že musí během dne zvládnout vybrat místo pro oheň a oheň i s loučí připravit. Pro všechny ostatní je to den jako každý jiný.

Jde se na dříví, hrají se hry, vaří se oběd. Asi v jedenáct se holek ptám, jak s ohništěm pokročily. Míra mé nervozity stoupá. Na smůlu šly místo jedné dvojice hned dvě. Místo pro oheň ještě vybrané nemají. Lehce panikařím. Po poledni přijede Teddy, starší skautská vedoucí, která mě uklidňuje a říká, že to holky zvládnou, a když ne, tak zkrátka slibovat nebudou.

Přišlo odpoledne. Louč  hotová. Je krásná. Už i oheň se začíná rýsovat. Holky doměřují délku posledních polínek, aby byla pagoda  hezky souměrná. Teddy měla pravdu.

Už bych se také měla začít připravovat. Pítrs mi uhelnatí troud, já načechrávám koudel. Připravené třísky a čaprčí dávám, z obavy  náhlého útoku vlhkosti, proschnout na kamna. A to i přesto, že je krásný slunný den. Držím se skautského hesla „Buď připraven“.

Večeře, mytí, nástup… Je třičtvrtě na devět a svolávám všechny holky, které skautský slib už mají, abychom si rozdělily úkoly. Kdo vezme vlajku, louč…? Nesmíme zapomenout ani na Základy junáctví. Ujistím se, že mám slibové odznaky a proschlé třísky z kamen. Ještě se rychle vracím do týpka pro zapomenuté křesadlo. Vyrážíme na místo slibového ohně, kde na nás už čekají budoucí skautky.

Je krásný večer, obloha je jasná a ani není zima. Teď přichází první chvíle, ze které jsem opravdu nervózní – rozkřesání ohně. Poprosím holky, aby se postavili a upozorňuji je na to, že to možná potrvá trochu déle. Připravím si hnízdo z koudele, dám dovnitř troud a začnu křesat. Jiskří to dobře. Během pár vteřin mám v hnízdě jiskru a snažím se ji rozfoukat. Jde to hladce. Koudel okamžitě vzplanula, přidám třísky a Verkoule dostává pokyn pro přiložení louče. Za pár vteřin oheň krásně hoří a rozezní se Červená se line záře. Po zahájení ohně si ještě zazpíváme pár písniček, něco si přečteme, já a Teddy proneseme pár slov a asi po třičtvrtě hodině se vydáme na krásné místo, nedaleko ohně, kde proběhne samotný slib.  Jdeme v tichosti, za svitu louče a petrolejky. Holky, které budou skládat slib se zastaví na kraji cesty pod vrcholem kopce a my ostatní pokračujeme dál.

Stojíme připraveny na horizontu, státní vlajka i Základy junáctví jsou ozářeny světlem z louče a nad námi se třpytí  miliony hvězd. Kvítek  dostává pokyn, a za zvuku bubnu vyráží pro první slibující.

Přichází Písmenko. Buben utichl a já se ptám, zda je připravena složit skautský slib. Odpověď je jasné ano.

„Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe:

sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době,
plnit povinnosti vlastní a zachovávat zákony skautské,
duší i tělem být připravena pomáhat vlasti i bližním.“

Do očí se mi nahrnuly slzy. Zase jsem se neovládla. Gratuluji jí a předávám slibový odznak. Ostatní holky také pogratulují a je na čase vyrazit za zvuku bubnu pro další skautku, která čeká na svůj okamžik. Pod kopcem, na kraji cesty ke svému skautskému slibu, nikdo nezůstal.

Společně se chytneme za ruce a zpíváme náš oddílový popěvek. Už  nejsem nervózní. Jsem šťastná, že nás tu stojí  zase o několik víc. Užívám si tu nezapomenutelnou chvíli pod nebem plným hvězd a říkám si, že právě pro chvíle jako jsou tyto stojí za to být skautkou.

Autorka je vedoucí 81. Slunečního oddílu Zbraslav.