Na treku do Kalalau
Ostrov Kauai je jedním z osmi hlavních Havajských ostrovů a vzhledem ke své nádherné zeleni patrné již z letadla si vysloužil přezdívku "The Garden Isle". Na tento ostrov jsme se s kamarády rozhodli vydat, abychom zdolali trek Kalalau podél pobřeží Na Pali, který je dle prestižního amerického magazínu Outside jeden z dvaceti nejnebezpečnějších treků na světě.
Naším cílem bylo 18 km vzdálené Kalalau Valley s panenskou pláží a kempem, pro který je nutné mít s velkým předstihem vyřízené povolení ke vstupu a přespání. To bývá uděleno maximálně padesáti osobám denně.
Trasa, jež proházíme, je velmi rozmanitá a zároveň se zdá být nekonečná – především stoupání a klesání z jednoho údolí do dalšího, které je však doprovázeno nádhernými scenériemi a výhledy. Procházíme téměř bez přestávek. Krátký oddych a lehký oběd si dopřáváme na 6. míli v údolí Hanakoa, kde se nachází první kemp. My však pokračujeme dál.
Je nádherné počasí, obloha téměř bez mráčku. Potkáváme pouze pár chodců ubírajících se zpáteční cestou. Největší vzrušení nás čeká mezi vyhlášenou 7. a8. mílí, kde se člověk musí protáhnout těsně kolem skály, v nejužším bodě má cestička 20 cm a s těžkými krosnami si připadáte jako na laně. Navíc člověk musí být připraven na zničehonic přicházející poryvy větru a rozhodně se to nedoporučuje lidem, trpícím strachem z výšek. Z cesty shlížíte přímo do bouřících vln.
I když si po 8. míli myslíme, že máme vyhráno, cesta není rozhodně o nic jednodušší – spíše naopak. Kameny spadané do cesty z předchozích lijáků, proudy protékající cestou, křoviny, stoupání a klesání. Ale žene nás představa dosažení cíle. I když si chválíme pěkné počasí, v tu chvíli nás vůbec nenapadne, jak rychle se vše může změnit. Těsně před cílem, snad v nejhorším místě nad údolím Kalalau, nás chytne neuvěřitelný liják. Slézáme kopec, který se promění v jedno kluzké bahniště a my máme v minutě mokré boty a batohy. Já – brejlovec – vůbec nic nevidím, a tak slepě klopýtám a čvachtám za ostatními.
Doslova zlatým hřebem je přechod rozvodněné říčky v pohorkách a v oblečení – zouvat se už opravdu nemá cenu. V apatii dobíháme do kempu a schováváme se v latríně, která je v té chvíli jediným suchým místem na celém pobřeží Na Pali. V momentě, kdy ustane déšť, běží kluci postavit stan, zatímco já se suším na místě, kam bych se normálně štítila vstoupit.
Doslova zlatým hřebem je přechod rozvodněné říčky v pohorkách a v oblečení – zouvat se už opravdu nemá cenu. V apatii dobíháme do kempu a schováváme se v latríně, která je v té chvíli jediným suchým místem na celém pobřeží Na Pali. V momentě, kdy ustane déšť, běží kluci postavit stan, zatímco já se suším na místě, kam bych se normálně štítila vstoupit. Stan je postavený, ale začíná znovu pršet. Kvůli úspoře místa v krosnách jsme si vzali jen jeden stan a teď toho litujeme. Čtyři se tam rozhodně nevyspíme. Jeden z kluků se rozhodne přespat pod latrínou, která stojí na pontonech a člověk je tedy nějakým způsobem chráněn před deštěm.
My tři, kteří jsme zůstali ve stanu máme jediné přání – aby se nám v noci do stanu nedostala voda shora ani zespoda – přeci jen jsme stan postavili na promáčené zemi. Bohužel i spacáky nám po cestě namokly, takže to nebude zrovna příjemné spaní. Na posilněnou si k večeři dáváme plechovky tuňáka (náš plán udělat si hezkou večeři venku s pozorováním hvězd zrovna nevyšel), které po snědení bez přemýšlení hodíme do předsíňky stanu.
Krátce po usnutí nás vzbudí šramot, způsobený nějakým živočichem (odhadujeme tchoře, lasičku nebo něco podobného), kterého přilákal tuňákový odér z plechovek a dosti nás vyděsí. Probraná z krátkého spánku se odvážím vyběhnout na záchod. Je šílená tma a stále prší. Čelovka, kterou jsem si dala na hlavu, mi rázem spadne a po tmě tápu křovím. Po pár metrech samozřejmě zakopnu o větev a do stanu se vracím zašlehaná od bahna. I tak ulehám do spacáku a spím do rána jako zabitá.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
