Poslední den. V 6:47 mi nejede 22 kvůli výluce. Jdu do kopce na autobus, vydechuji kouř. Je -1 ºC, východ slunce v nedohlednu.
Zastávka na znamení. Co může být horšího? Bez Pražského hradu, Bořkovy lávky a výhledu na Prahu, vmáčknu se mezi dveře autobusu a nepřítomné lidi, jejichž oči jsou stále slepené sny. Přistupují, vystupují, v odrazech ubíhající noci, díváme se na sebe (sama). Účastníci zájezdu 191.
„Na Knížecí. Konečná zastávka. Prosíme, vystupte.“
Pod Prahu. Nad Prahu. 105 FILMOVÉ ATELIÉRY.
„Good morning. Dobré ráno. Ahoj. Nazdar. Guten morgen. Na place vše ok? Máme vše? Pojďme jim tam donést ještě další dvě tři varianty, kdyby se mu to nelíbilo. Kde máte ty papíry? Psal to černou. Předělat? Kdy se to točí? To nestihnem.“ „Ticho, prosím! Quite, please!“
Vždycky jako by šlo o život. Vždycky je to ta nejdůležitější věc v životě. A skoro vždycky se má představa o tom, jak to bude nebo nebude vidět ve filmu, liší od té, kterou potom vidím na plátně. Ale i tak mě to baví: hledat spisy v archivech, setkávat se s odborníky, ověřovat si informace, diskutovat… „Vždyť to viděl! A co s tím mám dělat, že se mu to teď nelíbí? Je to přesně podle originálu. Kvůli tomu jsme to posílali i na „clearance“, abychom to mohli použít tak, jak to je. Ok, dej mi vědět.“ … navrhovat, patinovat, nakupovat krásné knihy, připomínat minulost, dotvářet fakta fikcí. „To je hrozná blbost, cože s tím dělá?“
Hrát tuhle hru ale znamená i přistoupit na její pravidla, která jsou ke konci projektu více než méně fyzicky… „Vždyť to vůbec není ve scénáři? Kolik toho chce?“… a psychicky náročná. „Vždyť je to takhle ve scénáři!“
Nikdy ale nejde o život. Nikdy to není ta nejdůležitější věc v životě. A skoro nikdy mi to nedojde, neboť ona hra se stane mým dočasným životem. Neodcházím z práce s prázdnou hlavou, stejně tak jako moje e-mailová schránka nezeje prázdnotou ani po 22 hodině. „I prefer this tea pot.“ +Attachment: teapotpinterest.jpg
Zahlcená nesmyslnými požadavky, které se staly nesmyslnými v momentě, kdy se řeší na poslední chvíli, mohly být s klidným svědomím vyřešeny pár dní ne-li pár týdnů před natáčením. Poslal to ve 22:46 . Požadavky mně děsí ve snech a každé ráno, když mi zvoní telefon od kluků z placu.
Postavili jsme ponorku, která zahrála dvě ponorky naráz. Jedna z nich to nepřežila a šla ke dnu. Postavili jsme ponorku, která by mohla vyplout na širé moře a taky že část z ní vyplula! Postavili jsme ponorku a byli její posádkou do zdárného a náročného konce. Nedostatek vitamínů jsme řešili okusováním citrónů a sušené maso jsme nahrazovali sušenými rajčaty – varianta pro vegetariány. Postavili jsme ponorku, která už konečně zvedá kotvy. A my všichni na place netrpělivě odpočítáváme sekundy do konce. „Balíme! Wrap!“ „Díky všem! Thank you all!“
Zítra už tu nikdo nebude. Z ponorky zbude kostra – vnitřnosti pečlivě zabalené v očíslovaných bednách, a zbytky polorozpadlých a polozmáčených rekvizit, které jsme si tolik hýčkaly přijdou do skladu, kde se na ně snad někdy někdo podívá. V chodbách zůstanou viset opuštěné výkresy jako ručníky a bez kroků a klepání, rozvalí se do každého zákoutí pocit konce. Ticho. Okamžik, do kterého se slije celý projekt, mých 10 měsíců života. Ticho před dalším projektem.
První den. V 6:47 mi jede 22.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
