Je 8.15, když mi zazvoní poprvé budík. Vím, že mi zazvoní ještě za devět minut, a tak ještě na chvíli usínám. V 8.24 už ale vstávám a jdu probudit devítiletou dcerku, která má od 8.40 on-line výuku. Ještě si na ni musí rychle připravit materiály. Usedám na pohovku a přichází jedenáctiletý syn. Je to nadšený rybář a v minulých dnech si zapisoval letošní rybářské výpravy. Mám radost, že mi je konečně v klidu přečte. Chvíli čte, ale pak přichází šestiletý letý syn a dožaduje se hraní na mobilu. To mu zamítnu s tím, že budeme společně poslouchat staršího bráchu, který dost chválí i jeho rybářské úspěchy. Nešťastně vzdychne a plácne s sebou na pohovku.
Starší ještě chvíli čte, když slyším, že se probudil dvouletý. Zase to neuslyším do konce. Jdu ho přivítat a začneme připravovat snídani. Do toho nám obývákem zní hlas paní učitelky z on-line výuky a odpovědi dětí včetně naší holčičky. Snídáme. Občas shora slyšíme sbíječky, rekonstruujeme totiž patro na pokojíčky a koupelny pro děti. Tu a tam nám padá škvírami na kuchyňskou linku suť, ale hluk je výrazně horší.
Pouštíme se do učení, zadávám úkoly nejstaršímu (kromě školy se připravuje na přijímačky na osmileté gymnázium), začínám se učit s prvňáčkem a částečně zabavuji dvouleťáka. V 10 hodin přichází paní na uklízení. Nová, té původní je už hodně let, jezdí k nám z dálky a viru se bojí. Po vysvětlení prací se vracíme k učení. I když jsem dost organizovaná, v 11.02 zjistím, že šestiletý syn má od 11.20 fotbalový trénink. Rychle se převléká, já připravím vodu a přebalím malého a v 11.10 jsme schopni vyrazit autem, což znamená, že trénink stíháme. Cestou zpátky potkávám stavbyvedoucího a diskutujeme varianty ventilace. Pak ohledně toho ještě volám architektovi a probírám možnosti. Za 20 minut zase musím jet pro syna na trénink.
Když se vracíme, parkuji poměrně rychle, ozve se rána a vidíme oblak prachu – tak jsem prorazila svou první pneumatiku. Parkuji trochu jinde kvůli tomu, že na mém obvyklém místě stojí auto stavební firmy. Zde bohužel vyčnívá z boku chodníku kanál. Několik telefonátů. Za 30 minut přijede pán ze servisu a že mám jet s ním. Všichni mají hlad, rychle smažím palačinky, nejstarší krmí malého, aby mohl jet se mnou. Nakonec prý s ním nemusím, kolo mi vyměňuje za rezervu. Okolo druhé malý usíná, konečně mám čas strávit s dětmi příjemnější společný čas než učením nebo úklidem či starostí o malého – hrajeme na zahradě kroket. I když na to nemám moc sil, jdeme s nejstarším na chvíli běhat. Přestože mám pohybu hodně, chci mít i trochu fyzičku.
Se synem běhám moc ráda, je to nadšený ornitolog a tak si ukazujeme jednotlivé druhy ptáků. Malý stále spí, hlídá ho prvňáček a třeťačka. Vracíme se, malý je už vzhůru. Tak za osm minut musím jet do servisu – dilema, jestli je věnovat převléknutí se nebo nakrmení malého. Vyhrává nakrmení, tak mi ve zpoceném možná bude trochu chladno. Jsme tam včas, velmi nerada chodím pozdě a jsem názoru, že děti nejsou výmluva. Už pro mě mají nachystané nové kolo, které mi přidělají. Platím výrazně méně, než bych čekala, což je příjemné, a ještě příjemnější je, že je to celé vyřešené během čtyř hodin. Nejstarší syn odchází na fotbalový trénink, já s dětmi ještě dodělávám školu, uklízím, koordinuji řemeslníky a paní na uklízení a vyřizuji nejrůznější telefonáty. Když přijde manžel domů, sedneme si u společné večeře a vyprávíme si zajímavosti dne. Po večeři ještě s manželem a dětmi uděláme něco malého do školy. Děti se vykoupou, mají trochu volna a pak jdou spát. Dny mám podobně rušné od začátku karantény. Přesto jsem moc ráda, že je mohu trávit se svými skvělými dětmi a že vše probíhá relativně v klidu.
Příspěvek vznikl na začátku prosince.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
