Co je?

Na poslední chvíli skáču do tramvaje a stoupnu si k tyči. Je šest hodin ráno, lidí tak akorát a já po pár vteřinách začínám vnímat zápach typický pro bezdomovce. Do unavenýho ticha se mi najednou za zády ozve agresivní vypitej hlas: „No tak, co je, kde ste!“ Chci se otočit, ale ovládnu se. „Tak kde ste vy k***y, kde ste *d***y! “ Musím ho vidět. Otočím se a letmo po něm mrknu. Sedí asi metr za mnou, ale je na mý otočení připravenej a přesně ve chvíli střetu našich očí, na mě vyhrkne: „Co je?!“ Překvapen zbaběle uhýbám a jako bych nic neslyšel, vracím se zpět do polohy unavený cestující. Koukám po okolí a zjištuju, že si mojí nereakce pár lidí všimlo. Jeho narážku v tom tichu nešlo přeslechnout. „Co je?!“ Jakoby mě švihnul bičem. Začíná hned zas něco mudrovat a můj mozek, teď už mimo nebezpečí, spouští  vyhodnocení situace a analýzu jejích alternativ.

„Co je?!“ Proč jsem mu na to nic neřekl? Důvodů může bejt spousta, ale kdyby žádnej z nich neexistoval, co by v tu chvíli bylo opravdu správný říct? Jak pak by se asi zachoval můj ideál? Bylo jasný, že ten chlápek leze na nervy všem. Kdo by v tu chvíli nebyl vděčnej za hrdinu, kterej by ho zvládnul nějak nenásilně umlčet? No vážně, to byla furt samá hvězdička sem a cenzura tam a teda sypal to ze sebe jak nějakej prorok. „Co je?!“ To byla výzva! Přece musí existovat nějaká kouzelná formulka, po který by se třeba jen tak spokojeně usmál, kouknul z okýnka a přestal nadávat. Napadlo mě, že lidi na tuhle otázku většinou říkaj věci jako h***o, nebo úterý, ale musí to přece jít i nějak po dobrym. Vymyslel jsem pěknou řádku slov, vět a reakcí s širokou paletou způsobů podání, ale ani za jediným z nich jsem si nestál natolik, abych ho použil místo svýho předchozího mlčení.

Bezdomovec mezitím pozurážel zbytek tramvaje. Nikdo mu na to nic neřekl. Nebylo možný mu nevěnovat pozornost a myslim, že dokud by nikoho nezačal vyloženě mlátit, lidi by mu dovolili všechno. Nikdo prostě nevěděl, jak na něj a přítomnost publika výběr správný možnosti v našem společnym ranním kvízu ještě ztěžovala. Pár lidí se sem tam otočilo a už už mu málem někdo něco řekl, ale vždycky to skončilo jen u vrtění hlavy s brbláním pod vousy. Všichni jsme se mračili. Televizní pořad Riskuj, nikdo ze soutěžících nezná odpověď, moderátor ovládá prostor. Nic naplat, čas vypršel a já musel vystoupit.

Vrtalo mi ti hlavou i v práci, a tak jsem se svěřil kolegovi – kamarádovi. Ten mi na to bez dlouhýho přemejšlení řekl, že musim bejt v těhlech situacích ironickej a říct mu něco jako: „Jak vás tak poslouchám tak si řikám, že máte fakt hezkej hlas, nechtěl byste nám zpívat v kapele?“ Štvalo mě, že mě to nenapadlo, ale tak zas mám příště čim střílet. Ono je vždycky příjemný cejtit se připravenej, jenže když má člověk  v arzenálu jen vtipný fráze bez jasnýho záměru, je to jako střílet naslepo do neexistujícího terče a energie vynaložená ke stisku spouště se jen rozptýlí do prostoru.

Jakej byl vlastně můj opravdovej záměr? Po dlouhym přemítání docházim k závěru, že bezdomovec pro mě v tu chvíli představoval jen příležitost k zisku. Odrazovej stupínek do síně slávy a potlesku. Kdyby mi totiž vážně záleželo na aktuálním štěstí všech zúčastněnejch, nejspíš bych si k němu přisednul a zkusil bych si s nim normálně povídat jako člověk s člověkem. Zeptat se, co ho trápí a jestli mu můžu nějak pomoct. Ať už by to dopadlo jakkoli, nemohl bych později svýho chování, a hlavně záměru, litovat víc, než kdybych neudělal nic. „Co je?!“ Tahle otázka má v sobě velkej potenciál.