Veřejné pocty či utajení

Zveřejňovat či nezveřejňovat jména českých padlých vojáků? To je otázka, kterou se již po druhé za dva měsíce zabývá česká společnost v čele se svými vrcholnými politickými představiteli, médii i přeživšími hrdiny – veterány.

Na jedné straně stojí právo pozůstalých na soukromí, na druhé tradice, která velí pořádat veřejné pohřby se všemi vojenskými poctami a  tesat jména padlých do kamene - tedy zajistit, aby hrdina nebyl zapomenut.

V březnu tohoto roku zemřel při útoku sebevražedného atentátníka v Afghánistánu vojenský policista Milan Štěrba. Rodina si přála, aby jeho jméno zůstalo utajeno, její přání akceptovala armáda vyjma svého nejvyššího – vrchního velitele ozbrojených sil Václava Klause. Prezident zveřejnil text kondolence manželce padlého praporčíka s plným zněním jeho jména. Do vesnice u Žďáru nad Sázavou se začali sjíždět novináři, prezidenta kritizovala armáda a prezidentův mluvčí Petr Hájek nerespektování přání rodiny jen lakonicky komentoval s tím, že prezident má na zveřejnění jména právo. Pohřeb byl nakonec neveřejný a s vojenskými poctami – podle veteránů zvláštní mišmaš.

Minulý týden v Afghánistánu zahynul další český voják, v sobotu byl in memoriam povýšen do hodnosti poručíka a vyznamenán záslužným křížem ministryně obrany. Při ceremoniálu jméno padlého zaznělo, ale přítomni novináři byli požádáni, aby jej v souladu s přáním rodiny i armády nezveřejňovali. Přesto jeden deník v dnešním vydání jméno padlého vojáka uvádí.

S tím, že jména padlých se dřív či později dostanou ven se počítá, ale nechat rodinu rozhodnout se, jestli jméno zveřejní či ne, se v mnoha zemích bere jako její výlučné právo. V USA jsou sice jména padlých automaticky zveřejňována do 24 hodin po oznámení úmrtí rodině, pokud se ale nevysloví vyloženě proti. Německo naopak odmítá zveřejňování jmen vojáků a zvlášť prvních několik týdnů po tragickém úmrtí je proti odtajňování identity.

V minulosti se podobné věci neřešily. Například v první polovině minulého století se vdovám a dalším pozůstalým „jen“ kondolovalo, nikdo nefotil jejich děti, nešťoural se v rodinné minulosti a nepořizoval záběry jejich domu a zahrady. A hrozba terorismu, která by se případně mohla přenést i na rodinu padlého vojáka, byla neznámým pojmem. Takže veřejný pohřeb se všemi vojenskými poctami byl tehdy důstojným rozloučením, a ne fraškou, která poběží v přímém televizním přenosu, jak by se tomu mohlo stát dnes. Nechme tedy rozhodnutí na pozůstalých, kteří nejlépe znají své blízké a své důvody pro zveřejnění či nikoliv.