Vědět, či nevědět?

Když v roce 1996 zemřel François Mitterrand, anglosaský svět byl šokován. Ani tak ne jeho smrtí. Ta se u vážně nemocného bývalého státníka očekávala. Za rakví s nebožtíkem však svorně kráčela jeho oficiální manželka a dva synové, ale i dlouholetá milenka s nevlastní dcerou. Naopak Francouzi tento fakt přijali bez mrknutí oka. Rozdíl mezi puritánsky pojímaným životem Anglosasů a v tomto směru konvencemi nesvázanou volností francouzských bonvivánů bil do očí.

No tak co, měl milenku, kdo ji nemá? komentoval pohřební průvod domácí tisk. Ale proč jste o tom nepsali? ptala se anglosaská média. Bylo to vskutku poprvé, kdy se podobná informace objevila ve francouzských novinách. Ve Francii totiž platí zákon, dle něhož je soukromý život politiků nedotknutelný. Jinými slovy, bude-li si hlava státu například vydržovat harém, opíjet se a nebo premiér pomrkávat po dětech, mlátit svou ženu či propadne-li hazardu, oficiálně nikdo nic neví, byť si o tom už štěbetají i vrabci na pařížských střechách.

Zajímavé je, že Česko prošlo oběma polohami tohoto nazírání na život politiků. O soukromí svých komunistických vládců jsme stejně jako ve Francii nevěděli skoro nic, avšak mezi lidem letěla šeptanda, například o Štrougalovi a jeho avantýrách s populární blonďatou zpěvačkou. Psát o tom v tehdejším tisku ale novináře, kteří nechtěli přijít o práci nebo skončit v base, ani ve snu nenapadlo.

V tomto směru se po listopadu poměry změnily. Soukromý život politiků už není tabuizován a víme tak vše třeba o premiérovi, který kvůli milence opustil rodinu, nebo o předákovi nejsilnější opoziční strany, jenž premiérův krok nejprve pranýřoval, aby za pár měsíců provedl to samé.

Změní však tento fakt něco na jejich postavení? Vždyť premiér kvůli nevěře z funkce neodstoupil, což veřejnost jistě neočekává ani od lídra opozice. Není tedy lepší jako za komunistů nic nevědět či přivírat oči jako ve Francii? A nebo lidi, kteří nám vládnou a ovlivňují naše životy, poznávat i tím, že se jim strká nos i do jejich soukromí?